Migrační pakt čeká poslední akt

Evropa se aktuálně plácá po ramenou, tedy spíš její čelní eurounijní představitelé, že v jednání členských států došlo ke shodě na konečné podobě tzv. migračního paktu. Obrazně, ale především mediálně.

Po letech neshod, nejistého přešlapování na místě, včetně mnoha nešikovných kroků zcela nesprávnými směry tu tak máme finální podobu „migračního balíčku“. Zástupci členských států EU schválili pravidla společné migrační politiky směřující k lepší ochraně vnějších hranic EU, větší solidaritě a větší ochraně zranitelných a žadatelů o azyl. Chtělo by se zatleskat a zvolat Hurá, konečně tu budeme mít systémové řešení uprchlické krize. Bohužel ani tento základ všech budoucích konceptů společné evropské migrační politiky nejspíš nelze označit za ideální. Díky migračním vlnám z let 2015 a 2016 (1 216 900, resp. 1 116 800 uprchlíků ze zemí mimo EU) za sebou máme zkušenost s jednou z největších uprchlických krizí v novodobé historii. Z toho jsme si mohli, nebo spíše měli, vzít několik zásadních ponaučení. Ale nejsem si jist, že přesně to se do aktuálního vyjednávání funkčních a efektivních pravidel migrační a azylové politiky společné Evropy skutečně promítlo. Boj o kvóty, vedený před sedmi lety, se podle mne pouze drobně přetransformoval. Reforma evropské azylové a migrační politiky je téma kontinuálně se „táhnoucí“ od roku 2016 s hlavním cílem sjednotit toto na úrovni členských států, tzn. vytvořit funkční systém umožňující dlouhodobé řízení a normalizaci migrace. Pomoc potřebným podle mezinárodního práva je žádoucí a ochrana všech, kterých se to týká, nezbytná. Jaké pro to jsou možnosti a cesty k tomu vedoucí by právě mělo být alfou a omegou diskutovaného migračního paktu. A že jsme se my v EU, stejně jako ostatní svět, od roku 2016 zase posunuli o kus dál je nabíledni, což migrační pakt činí ještě žádoucnějším. S plynoucími léty a výměnami na příslušných eurounijních postech jsme se dlouho nebyli schopni dobrat finální podoby paktu. To se sice nyní zdá na dosah, i když jeho pozitiva i negativa logicky stále dostávají svůj mediální prostor, cílová páska však stále ještě stržena nebyla. V únoru odsouhlasený „postoj“ členských států, při jehož odhlasovávání se Česká republika zdržela, lze tak sice považovat za definitivní, posledním aktem schválení paktu ale ještě bude formální palec nahoru od Evropského parlamentu. To by mělo proběhnout v dubnu.
Vzhledem ke skutečnosti, že se v případě migrační politiky, či správně spíš uprchlické krize, jedná o závažnou bezpečnostní hrozbu, mám já osobně k současné podobě migračního paktu velké výhrady. Je to malý krok, byť správným směrem, ale rozhodně ne dostatečný. Toto podle mne není koncepční migrační politika a k ideálu má stále ještě dost daleko. Češi od začátku patří k odpůrcům povinných relokačních kvót, které nikdy nefungovaly a fungovat nebudou. Momentálně dojednávaná podoba paktu s nimi sice explicitně „nepočítá“, ale de facto je ve výsledném efektu takto koncipována ta část normy, která definuje tři možnosti solidarity. Lze tedy jak přijmout určitou část uprchlíků, tak se finančně, či technologicko-logisticky podílet na pomoci těm státům, které jsou aktuálně nejvíce postižené výraznou vlnou migrace. Rozhodnutí pro jednu z těchto variant (nákladově srovnatelných) ale musí být dobrovolné. Zcela zásadnější je ale efektivní kontrola migrantů na vnějších hranicích bloku, pružné vracení neúspěšných žadatelů o azyl do zemí původu a pomoc v místě konfliktu, který je důvodem migrace. Zároveň s tím musí dobře fungovat návratová politika a tvrdé postihy nelegálních převaděčů. Evropa není VELKÝ, ale ani MALÝ RÁJ tam kdesi na ZÁPADĚ, kde na ně zcela automaticky a bez přičinění čeká BLAHOBYT a žádná zodpovědnost a s ní spojené povinnosti. To platí pro našince, stejně jako pro kohokoli odjinud!
Takže pomoc rozhodně ano, ale s koncepcí a strategií tři tahy dopředu, aby nemohlo dojít k situaci, která bude pro celek ještě složitější.
Jan Bartošek