Jsem rád, že si stále dokážeme udržet smysl pro solidaritu a ochotu pomáhat!

Svět sám o sobě není zlý, zlo páchají zlí lidé. Bohužel se terčem útoků zla většinou stávají nevinní. Ti mnohdy nemají prostředky, odvahu, síly se tomuto zlu postavit. Zdánlivě začarovaný kruh, bez možnosti řešení.

Naštěstí fungují silné principy dobra, vzájemnosti, morálky, víry… A morálně zdravý člověk má zdravě zafixovaný smysl pro solidaritu a díkybohu nemálo lidí si uvědomuje, že k vítězství zla stačí dokonce i pokud dobro pouze mlčí.

Opakovaně jsme svědky solidarity lidí celého světa k lidskému neštěstí druhých. Dojde-li k živelné katastrofě, hromadnému neštěstí, válečnému konfliktu apod., vždy se naštěstí někde na světě zvedne vlna solidarity. Najdou se lidé, celé skupiny, organizace, státy, kdo přispěchá na pomoc. Nešťastníky, kterým rozlícená příroda vzala domov, vybavíme stany, potravinovými či hygienickými balíčky, zraněné ošetříme, ztracené hledáme, zasypané vyprošťujeme, potřebným sbíráme finanční prostředky. To vše s cílem pomoci v co největší míře co nejvíce lidem. Jsme tomu rád. Pomoc potřebným je nutná, nápomocná, umožňující jim co nejrychlejší návrat do co nejnormálnějšího života. Často mne ale napadá, zda těm, kteří to potřebují, dáváme skutečně to pravé, co potřebují. Nebo zda naši pomoc dostávají skutečně ti nejpotřebnější. Také proto oceňuji, pokud se pomáhající spojí ve svých snahách pomoci s lidmi znalými regionu, či rozsahu a obsahu potřebnosti. Takoví lidé jsou velmi nápomocní v koordinaci distribuce pomoci, jsou zárukou správně zvoleného cílení pomoci. Přemýšlím-li dále a hlouběji o zlu, napadá mne ještě jedna skutečnost. Někdy mne se smutkem napadá, že člověk ve svém obecném založení často „nevidí za roh“, nepřemýšlí komplexně, nechce si uvědomit rozsah rizik… Chováme se v duchu „to je od nás daleko, to se nás netýká“. Ale často je opak pravdou, týká! My zde, ve středu Evropy, sice nežijeme v tektonicky neklidné oblasti a nehrozí nám fatální zemětřesení, hrozivé záplavy ničivého rozsahu se u nás objevují jednou za „stovky let“ (klidný spánek ale jistý nemáme, jejich periodicita se zkracuje), existují ale rizika a hrozby, které hranice neznají, neuznávají. Dnes jsou jim možná vystaveni lidé žijící stovky a tisíce kilometrů od nás, zítra ale mohou postihnout nás! Na mysli mám nebezpečně rychle se světem šířící fenomény ohrožující samotnou podstatu demokracie, svobody, práva, lidskosti. Jedná se o radikalismus jakéhokoli zaměření, terorismus, tendence zakořenit více a hlouběji totalitní režimy apod. Jakékoli násilí páchané na nevinných lidech, vraždy „ve jménu“ jakékoli nadvlády, extrémismus, ortodoxní radikalismus jsou hrůzné! Proti těm je nutné bojovat. Musíme si uvědomit, že v těchto případech je vzdálenost téměř bezpředmětná, nehraje v podstatě žádnou roli, dnes tam, zítra tady. Proto musíme být o zločinech páchaných těmito radikály informováni, měli bychom se dokázat rozlišit, což je bez alespoň základní znalosti meritu obtížné. Světem vládnou informace, není složité se k nim dostat, podstatná je objektivita! Vážím si reportérů, kteří neohroženě cestují do lokalit postižených válečnými konflikty. Vážím si lékařů a sester, kteří vybaveni zdravotnickým materiálem a především svými znalostmi vyjedou pomáhat i tam, kde je „horká“ půda. Vážím si politiků a politických vyjednávačů, kteří se snaží na místě konfliktu pomáhat řešit situaci tak, aby mohlo co nejdříve dojít k jejímu uklidnění. Také proto jsem se rozhodl něco v této oblasti udělat, nějak pomoci, něco posunout k lepšímu. Nejsem reportér ani lékař, abych vyjel do těchto oblastí, ale jsem člověk, kterému není lidské neštěstí lhostejné. Proto jsem se rozhodl iniciovat a vlastním jménem zaštítit projekt pomoci lidem v Iráku a Sýrii postiženým aktivitami Islámského státu. Není to tak dlouho, co vedli obyčejné, relativně pokojné životy. Dnes nemají domovy, přišli o své blízké, bojí se každého dne, každé noci, co jim dalšího hrůzostrašného přinesou! Naštěstí jsem se poznal s lidmi z nadačního spolku Fontes a přes ně s reportérkami Lenkou Klicperovou a Jarmilou Štukovou. Co bylo dál? Začalo se dít něco, v co jsem doufal, ale možná příliš nevěřil, že je možné tak rychle uskutečnit. Vznikl projekt Archa pomoci, do kterého se bez rozmýšlení okamžitě zapojila Charita České republiky a český rozhlas, a v podstatě necelé tři měsíce od vzniku myšlenky jsou dnes již obě reportérky přímo na místě. Pořizují každodenně desítky fotografií, zpovídají postižené, rozmlouvají s místními, zjišťují, co je trápí, děsí, v co doufají… Ruku v ruce s tím vznikla sbírka finančních prostředků, které díky spolupráci s Charitou ČR a místními organizacemi v čele se zástupci irácké a kurdské vlády půjdou přesně tam, kde je jich potřeba! To vše a tak rychle jen proto nebo právě díky tomu, že jsme si všichni zachovali smysl pro solidaritu a ochotu pomáhat, že dokáže odsunout své sebestředné myšlenky na druhou kolej a naslouchat druhým, těm, kterým pláčou nejen oči, ale i duše, protože příkoří, které je na nich pácháno, si ničím nezasloužili!!! Cestu obou reportérek můžete sledovat na www.archapomoci.cz, kde je také uvedeno číslo transparentního sbírkového konta s aktuálním stavem prostředků na kontě.

Jsem rád, že jsme schopni si osvojit umění, o kterém psal již americký státník Benjamin Franklin: „Nejužitečnější ze všech umění je umění být užitečný“.