Den po té

Český průšvih s covidem ukázal, co se stane, když ten, kdo má vládnout, neví jak a proč. Každému soudnému člověku je nyní jasné, že po skončení zdravotní krize nás čeká rekonstrukce země prakticky od základů.

Nenastane žádný den zvratu, kdy chmurné časy skončí a my jen navážeme tam, kde jsme byli před pandemií.

Státní kasa je prázdná a zadlužená. Firmy, živnostníci a zaměstnanci, kteří ekonomicky přežijí, budou potřebovat pomoct, aby se vzpamatovali a mohli čelit konkurenci, která má štěstí na prozíravější vlády. Zdravotnictví je vyčerpané jak lidsky, tak ekonomicky. Navíc jej čeká nápor všech, kteří svoji léčbu museli odložit. Vláda již před pandemií kašlala na potřeby místních samospráv a uplynulý rok vše zhoršil a ten letošní nebude lepší. Již nyní probleskují zprávy o omezování místní dopravy a veřejných služeb vůbec. Takto bychom mohli pokračovat oblast po oblasti. A pak je tu ještě jedna velká součást naší krize, která není hmatatelná, ale prostupuje vším. A je tím problémem největším. Říká se jí krize důvěry a jedná se o to, že stát přestal plnit část svých funkcí a jeho představitelé až příliš často nedbají na důsledky svých slov, mám-li se vyjádřit slušně. Stát jsou pro občany lidé, kteří jeho instituce reprezentují. A slyší-li každý den něco jiného, a co je navíc v rozporu s jejich zkušeností, pak musí nabýt přesvědčení, že stát tu není pro ně a oni se musí postarat o sebe sami. Což znamená, že opět u nás platí ono rozdělení na „my a oni“. Lidé vidí, že vládnoucí politici káží vodu a pijí víno... Když jim třeba zakazují scházet se, ale sami slaví v hotelu, navíc někteří bez jakéhokoli trestu. Nebo když každých čtrnáct dní slyšíme, že to máme ještě těch dalších čtrnáct dní vydržet. S takovou by se každý starosta vesnice pakoval po pár týdnech. Ne tak naše vláda, ta nám navíc vzkazuje, že za špatnou situaci si můžeme sami. Což u lidí samozřejmě jen vede k přesvědčení, že tento stát není jejich.

A tak tu máme vládu, která uprostřed krize, kterou sama zavinila, a volební kampaně k tomu, slíbí cokoli, jen aby přežila dnešní tiskovou konferenci, a opozici, která ví, že vládní sliby nebudou naplněné a situace bude ještě horší. Což znamená, že cesta nahoru povede z větší hloubky než včera.

Krize důvěry se nedá překonat nějakým jedním rozhodnutím, ani mávnutím kouzelného proutku. Jediná cesta povede přes osobní příklad. Stát musí reprezentovat lidé, kterým lidé uvěří, že myslí na celek, a ne pouze na osobní prospěch. To mohou změnit lidé ve volbách. Noví představitelé státu nesmí přistoupit na hru „každý den nový slib, který dá zapomenout na ten předchozí.“ Máme možnost opřít se o lidi, kteří v krizi důvěry získali a dokázali v ní obstát. Současně program obnovy země nemůže být jen realistický, ale také moderní. Problém současných vládců je, že vůbec nerozumí době, ve které žijeme, a nejsou schopni zemi připravit na hrozby, kterým čelíme. Oni žijí ve století páry a vedou nás do jeho muzea. Ne tak společnost. Zatímco lidé a firmy se dokáží orientovat v digitální době, pak stát stále funguje v režimu papíru a šanonů. Což má samozřejmě svoje důsledky nejen v jeho nefunkčnosti, ale také v rizicích spojených například s kybernetickou bezpečnostní. Oblastí, která byla postižená neschopností vlády nejvíce, je asi školství. Obětovali jsme vědomosti dětí a přípravu mladých lidí na povolání. Přitom můžeme-li jako země získat někde konkurenční výhodu, je to právě vzdělání. Místo toho nemáme ani náznak změn a rodiče a jejich děti neví, jak budou skládat pro ně důležité zkoušky za několik dní.

Vrátit lidem důvěru ve stát znamená víc než politickou změnu. Stát musí dohnat vlastní občany k pochopení doby, ve které žijí. A dát jim naděj, že má smysl mu opět důvěřovat. To nedokážeme billboardy a sliby, ale osobním nasazením.