Ještě dřív, než se sluneční kotouč objeví na obzoru, vyleze kapitán lodi na svůj můstek a zeptá se svého kormidelníka: „kam plujeme?“ „Na východ pane, potřebujeme vodu a doplnit zásoby,“ odpoví kormidelník.
„Otočte to okamžitě na jih, potřebujeme banány. Včera při večeři si lidé stěžovali, že nemáme banány v čokoládě,“ poručí rozčílený šéf. „Ale pane, na jihu řádí bouřky,“ nedá se kormidelník. „Otočte tím kolem nebo vás vyměním,“ odsekne vztekle velitel. Kormidelník poslušně obrátí loď požadovaným směrem.
Po pár hodinách dorazí loď do silné bouřky. Kapitán to pozná, když mu inkoust poleje mapy a lodní deník. Vyběhne na můstek a křičí: „Co to je?“ „Jedeme na jih, jak jste chtěl,“ odvětí kormidelník. „Jste neschopný moula,“ slyší od svého šéfa. „Lidé si stěžují, že nemají vodu a kuchař říkal, že dochází zásoby. Nikdo nemá rád bouřku, takhle s námi příště nikdo nebude chtít plout.“ Loď se pomalu obrací na východ, kde jsou přístavy. Zkušený druhý důstojník si zapálí fajfku, protože ví, že dnes opět zůstanou na širém moři, protože místa v přístavu jsou již plná a zásoby vykoupené. Posádka i cestující tiše mumlají, ale to je tak všechno, co s tím mohou dělat. Kapitán jim právě sdělil, že vše jde podle plánu, a popřeje jim dobrou chuť, i když od oběda nic nejedli.
Česká republika je loď řízená kapitánem, který netuší, co má dělat. Neví, jak loď navigovat, protože dosud mu stačilo řídit se požadavky toho posledního, kterého potkal cestou ze své pracovny do kanceláře premiéra. Nikdy neměl představu, kam má loď plout, protože jeho cílem nebyl bezpečný přístav, ale jen ta kajuta a čepice kapitána. Myslel si, že vést znamená dobře naslouchat jiným a podle toho se zařídit. Loď Česká republika se tak točí pořád dokola, bez smyslu, bez cíle. Dochází zásoby, energie i vůle plout dál. Kapitán by chtěl do přístavu, kde má vlastní luxusní jachtu, ale bojí se vzpoury posádky. Ta zatím poslouchá, protože nikdo nemá odvahu říct, že jejich velitel je neschopný a všehoschopný. Strach a bezmoc jsou špatné ingredience pro plavbu do nepohody.
Přitom stačí pár rozhodných kroků. Říct si, kam chceme doplout. Určit trasu a držet se jí. Dát důvěru lidem, kteří se nebojí a mají schopnosti vést loď v nepohodě. Poučit se od těch posádek, které plavbu v bouři zvládají. Věřit si a vzpomenout na důvody, proč jsme se vlastně na tu cestu vydali. Ještě se to dá zvládnout. Ale s jiným kapitánem. Ta loď mu totiž nepatří. Ani naše životy a budoucnost.
