Budou se výrobní prostředky státu soudit se státem?

Jsme ve výjimečné situaci. Jen málokdo zpochybňuje opatření na zastavení pandemie. Vláda tančí tak rychle, jak dokáže, byť na začátku to připomínalo spíš ploužák. Jak jsme u nás z historie zvyklí, tak z krizí plynou i ponaučení.

Moje dílčí poučení ze současného krizového vývoje je takové, že stát-vláda na jedné straně se snaží ochránit zdraví občanů, na straně druhé však vůči nemalé skupině – taktéž občanů – činí takové kroky, jako by ji chtěla zardousit.

Statisíce živnostníků a podnikatelů v celé České republice ze dne na den musely zavřít své provozovny. Není na výplaty, protože nejsou žádné příjmy. Není z čeho platit energie, nájmy, nezbývá na základní potřeby rodin podnikatelů. Velmi reálně hrozí krachy malých a středních podniků. Hrozí statisíce lidí ve frontách před úřady práce. A vláda dělá, jako že se jí to netýká a že si všichni výše zmiňovaní nějak poradí… Jestliže budou požadovat jakoukoli kompenzaci za ztrátu podnikání, a nedej bože kompenzaci nějakého zisku, tak mají smůlu.

V tomto ohledu se vláda šeredně plete. Toto její chování nelze označit za krátkozrakost, protože i krtek by v této situaci projevil větší bystrozrakost. Vláda s bohorovností sobě vlastní likviduje výrobní prostředky státu. Protože OSVČ, podnikatelé, firmy, korporace nejsou ničím jiným než výrobním prostředkem státu. Oni svou aktivitou stát živí a vydělávají na jeho výdaje. Neochránit, nepodpořit v dobách výjimečně zlých své vlastní výrobní prostředky hraničí s vědomou arogantní likvidací ekonomiky Česka jako celku.

Ministryně křišťálové koule, pardon, financí, od boku střelí, že by takové kompenzace přišly na biliony a že stát na to nemá. Omyl! Stát na to má, resp. její výrobní prostředky na to mají, protože takové sumy státu vydělávají. Na sociální služby, na státní zaměstnance, na silnice i železnice. Na lékařskou péči. Jen vláda mentálně nemá na to si uvědomit, že bez této obrovské skupiny samostatných, pracovitých kreativních lidí žádný stát už být nemusí. Protože stát sám o sobě žádnými penězi nedisponuje. Žádné nemá! Tedy, možná ano, jestliže vezmeme v potaz Státní tiskárnu cenin a její produkci papírového oběživa. To by však mělo cenu jen barevných obrázků…

„Ale my nikomu nebereme majetek. Nikoho nikam neposíláme,“ prohlásila ministryně financí Alena Schillerová na vládní tiskové konferenci, když minulý čtvrtek vysvětlovala, proč podnikatelé nemůžou čekat odškodnění za obchody, restaurace a živnosti zavřené kvůli koronaviru. Podle ní umožňuje zákon o stavu nouze žádat o odškodnění jen v omezených případech: například, když v nouzovém stavu potřebují úřady někomu načas zabavit auto, nebo mu nařídí odstraňovat škody – typicky při povodních.

Zákon o krizovém řízení sice v § 35 skutečně říká, že když stát v nouzi někomu zabaví majetek, musí následovat odškodnění. A je pravda, že zabavování aut nebo nemovitostí se kvůli epidemii neděje. Následuje ovšem hned § 36. A ten jednoznačně určuje, že na peníze má nárok každý, koho vyhlášení krizového stavu poškodí. „Třeba hostinský, kterému se jednak zkazily suroviny. Ale také přišel na dlouhé týdny o příjmy, protože mu stát jeho podnik zavřel,“ řekl pro portál Seznam Zprávy pražský advokát Jan Vych. O tom, že krizový zákon umožňuje odškodňování, se doposud téměř nemluvilo. Ale debatu odstartovala sama vláda, když nouzový stav ve středu prodloužila už ne podle krizového zákona, ale na základě zákona o ochraně veřejného zdraví. A ten s odškodňováním nepočítá. Nárok na odškodnění podle krizového zákona je jasný také podle advokáta a vysokoškolského učitele Petra Bezoušky z kanceláře PRK Partners. A připomíná ještě Listinu základních práv a svobod. „Píše se v ní, že nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, na základě zákona a za náhradu,“ uvedl Bezouška.

V tento okamžik není až tak důležité, kolik a jakých právních výkladů přineseme. Jde o jednu z principiálních otázek dnešního krizového vývoje. Je vláda a její aparát, placený daňovými poplatníky, schopen efektivně sloužit obyvatelům této země? Je schopen vyhodnotit situaci tak, že bez výše zmiňovaných můžeme my všichni škrtnout uplynulých třicet let budování lepších zítřků a začínat z nuly od začátku? Jestliže nedojde k jakékoli sebereflexi a vláda nepřijme premisu „doteď jste živili vy nás, teď vám to musíme vrátit“, pak nemá, a její členové, morální právo stát v čele tohoto státu. Napadá mě něco o „vyšším principu mravním“, ale zejména mravnost v konání některých našich čelných představitelů nevidím už delší dobu.