Uběhlo už hodně let od mého nástupu do ZŠ. Tak zvané inkluzivní vzdělávání probíhalo, o dyslexii, dysgrafii a jiných „nemocech“ jsme pouze neměli tušení.
Dnes se díky všeználkovi Miloši Zemanovi velmi hlasitě diskutuje inkluzivní vzdělávání a je obecně považováno za správnou věc. Začetl jsem se do některých příspěvků a zjistil, že normální dítě bez „diagnózy“ je vlastně téměř úplnou raritou.
Za mého útlého dětství existovaly také vedle „normálních¨“ škol i zvláštní školy. Pokud si pamatuji, občas se nám dětem vyhrožovalo tím, že kdo bude zlobit, půjde do zvláštní školy. A o té mezi námi dětmi panovaly ty největší fámy a obavy.
Ve své třídě jsem zažil spolužáky, kteří obtížně četli (asi to byli dyslektici), obtížně počítali apod. Tehdejší učitelé to však evidentně nepovažovali za důvod k tomu, aby byl daný žáček odlifrován do zvláštní školy. Snažili se věnovat všem rovnoměrně a propadalo minimum žáků.
Nedávno jsem ve zprávách sledoval „přijímací zkoušky“ do první třídy. Jsou popisovány znalosti a vědomosti, které musí prvňáček mít, aby byl přijat do „prestižní školy“. Každé dítě, které zkouškou neprojde a není do „prestižní školy“ přijato, tak zažívá své první velké zklamání. Zejména, pokud jsou rodiče „soutěživí“ a podléhají tlaku zajistit svým potomkům „nejlepší školu“. Jakoby neexistovala uzákoněná povinná školní docházka.
Ještě když byly do první třídy zapisovány mé děti, pohovory probíhaly více méně v „rozumné“ míře. Cílem zápisu bylo odhalit snad jen jasnou inteligenční nedostatečnost, rozhodně jsem v těchto pohovorech nespatřoval snahu vybrat si do základní školy génie a premianty.
Dnešní stav mi tak připomíná spíše snahu vše „nenormální“ popsat, zařadit, mít jasno, kolik dětí ve třídě má nějakou diagnózu a ty pak s velkým humbukem „inkluzivně“ zařadit. Připomíná mi to známý vtip, že moderní medicína nezná zdravého člověka. Zas tak velká sranda to ale asi není. Je to jen doklad toho, že více znalostí v této oblasti může být dobrým sluhou, ale velmi zlým pánem.
