O Ukrajině realisticky

Jiří Berka napsal dle mého soudu vynikající zamyšlení nad průběhem války na Ukrajině. Nazval ho O Ukrajině opět cynicky, ale po pročtení článku se spíše jedná o realitu, doslova tvrdou.

Po obsazení Československa vojsky Varšavské smlouvy s výjimkou Rumunska v roce 1968 byla ukončena etapa, pro níž se vžilo označení Pražské jaro. Tehdejší vedoucí komunisté ve státě na čele s Alexandrem Dubčekem si nechtěli připustit smyčku, která se kolem Československa stahovala a nebrali vůbec v úvahu velmocenské zájmy tehdejšího Sovětského svazu a politickou realitu. Poté, co se chopil moci Gustáv Husák, prohlásil tehdy něco o „tvrdé realitě“, které se musíme podrobit.

Osud Ukrajiny mi v mnohém připadá podobný Československu roku 1968. Samozřejmě, existují tu podstatné rozdíly – Ukrajina sousedí s Ruskem, byla částí Ruska a později SSSR, má dnes asi čtyřnásobek počtu obyvatel než my(nejméně 5-7 milionů však žije po ruské agresi v zahraničí), další miliony odešly z Ukrajiny ještě přede válkou. Ani Ukrajina si nechtěla připustit, že jí Rusko napadne a že cíle Ruska jsou jednoznačné – likvidace Ukrajiny ve stávajících hranicích, nejlépe úplné „odstranění“ Ukrajiny z mapy Evropy.

Jiří Berka cituje údajně nejcitovanějšího politologa na světě-Nicka MacLavelyho, který mimo jiné tvrdí i toto:

Rozhodující je postoj světových velmocí a ten je determinován jejich zájmy, nikoliv morálkou. Co se z nich dá vyčíst?
Zájmy Rusů: oslabit Evropu, oslabit USA, spolupracovat s Čínou.
Zájmy Číny: oslabit Evropu, oslabit USA a hrrr na Tchaj-wan.
Zájmy USA: oslabit Evropu, oslabit Rusko a hrrr na Čínu.
Zájmy Evropy: dosáhnout světového prvenství v Green Dealu a nedovolit, aby toto úsilí zhatil nějaký zlovolný Putin. Ukrajinu ať vezme čert.

A o kus dále tento pán tvrdí:

Jak jsem již říkal, vše se odvíjí nikoliv od nějakých hodnot, ale od zájmů jednotlivých hráčů. Začněme tím nejméně významným, kterým je bezesporu Evropa, respektive Německo. To má zájem na co nejrychlejší porážce Ukrajiny. Proto ta počáteční váhavost v dodávkách všeho možného. Zní to cynicky, ale pokud tomu nevěříte, mohu vám prozradit, že to na ně píchl v jednom rozhovoru pro CNN jistý Boris Johnson. Proč se raději nepokusili konfliktu zabránit? Podle mě by stačilo načmárat na kus papíru, že Ukrajina nepůjde nikdy do NATO… a k tomu podpis!“

A přesně to, o čem onen politolog mluví, se nechá označit současnou „tvrdou realitou“. V našem tisku se neustále tvrdí, jak že Ukrajina zaútočí (podle „zajímavých“ úniků z Pentagonu k tomu má dojít 30.4.2023, ale Pentagon se o pár dní spletl i s datem zahájení ruské invaze). Čteme o těžkých ztrátách Ruska a vedle pak drobné popisy toho, že Rusko dále postupuje v „nevýznamném“ Bachmutu. Máme věřit, že je Rusko pár dní před rozpadem (ten už podle nějakého ukrajinského politika údajně začal), že proti Putinovi se chystá puč (že by ale po něm měli v Rusku převzít moc ještě horší jestřábi, kteří by nařídili všeobecnou mobilizaci a Ukrajinu definitivně zařízli) se mlčí.

Pak také čteme, jak protiruské sankce úžasně fungují – příkladem má být to, že Rusko opustilo plán cesty na Měsíc s lidskou posádkou. To je fakt nejdůležitější výsledek sankcí?

Proto mi nezbývá než článek pana Berky označit nikoliv za „cynický“ vůči Ukrajině, ale jako naprosto realistický popis současnosti. Je to doslova a do písmene „tvrdá realita“ a Rusko si své partnery v BRICS (Brazílie, Rusko, Indie, Čína a Jižní Afrika) opečovává a ministr zahraničí Ruska Sergej Lavrov objíždí tyto státy a dostává se mu všeobecné podpory. Dokonce i nový brazilský prezident, který měl být mnohem „lepší“ než ten starý, Rusko ve válce s Ukrajinou obhajuje.

Obávám se proto, že tak zvaný cynismus o Ukrajině není nic jiného než aplikací velmocenského práva jaderné velmoci Ruska a vše směřuje k tvrdé realitě výsledku ruské agrese a k dalším ohromným útrapám ukrajinského obyvatelstva.