Případ jisté děkanky na ČVUT, která pobírala milionové roční odměny, a její roční plat překročil 5 milionů korun, otevřel opět otázku financování vysokých škol. Ministr školství už avizuje potřebu 30 miliard na rok 2019.
Odvolaný ředitel České pošty si podle médií přijde na odstupné řádově 8 milionů korun. To je vcelku velmi „slušná sumička“, nemyslíte. Nyní ale vyplulo na povrch, že si jistá paní děkanka na ČVUT přišla na roční plat přes 5 milionů korun. Brání se tím, že to není z rozpočtu školství, ale díky práci pro významného klienta. Tomu se v éře mého působení na vysoké škole říkávalo „vedlejší hospodářská činnost“ a odměny z této aktivity mohly být řádově do sta tisíc korun ročně na výzkumný tým. Inu, časy se mění a my v nich.
Tak, jak se blíží konec sedmiletého dotačního období 2014/20, už vysoké školy avizují, že na udržení status quo budou z rozpočtu MŠMT potřebovat další finance. Sám ministr školství odhaduje potřebnou částku na vysoké školy pro roky 2019/20 až o 30 miliard vyšší než v současnosti. Vysychá-li pramen dotací z EU, musí podle vysokoškolských představitelů nastoupit stát. Řada vysokoškolských zaměstnanců totiž pracuje za finance z dotačních projektů, a pokud se tyto finance budou ztenčovat, nebude podle vysokých škol z čeho platit zaměstnance.
Kromě skandálních odměn funkcionářů škol jako v případě oné děkanky ČVUT, za které by mohlo být slušně živo několik zaměstnanců za celý rok, je však další příčinou obrovských finančních nákladů na vysokoškolské instituce politika vysokoškolského vzdělání „pro všechny“. Přitom je přinejmenším zarážející, že i v takto přehřátém systému vysokých škol nejsou naše školy schopny připravit dostatečné množství technicky vzdělaných odborníků, včetně vysokoškolsky vzdělaných. Navíc systém není dokonce schopen ani nahradit praktické lékaře odcházející do důchodu, takže dochází k zavírání ordinací. Zato máme velké množství vysokoškolsky vzdělaných absolventů humanitních oborů a ti v současnosti zcela jistě v systému vysokých škol převažují a tvoří podstatnou část absolventů. Ono je prostě mnohem jednoduší nezatěžovat si hlavu matematikou, fyzikou či chemií, a studovat „společenské vědy“.
Především ale nefunguje prostá kontrolní aktivita MŠMT, která by zcela jistě měla odhalit přemrštěné odměny pro vysokoškolské funkcionáře. Jedině v systému, kde neexistují žádné „brzdičky“ a kontrolní mechanismy je možné, aby si někdo sám sobě udělil šestimístnou roční odměnu. V tak nekontrolovatelném systému jsou další a další miliardy korun jenom neefektivním utrácením peněz daňových poplatníků. A je navíc známým faktem, že naše vysoké školy technického směru jsou v mezinárodním srovnání někde kolem šestistého pořadí světového žebříčku. Jsem pevně přesvědčen, že pokud by vysoké školy dbaly na kvalitu svých absolventů, nemohlo by to dojít do dnešního stavu, v němž absolventi zejména technických škol jsou na úrovni o chlup lepších středoškoláků. Právě důraz na kvalitu by pomohl výrazně redukovat i náklady. K čemu je nám ukazatel, že vysokoškoláci tvoří asi 40% ročníkové populace? Přiznejme si to – k ničemu, maximálně pro bruselské statistiky.
