Média: Proč Štěch neříká pravdu?

Podle předsedy senátu Milana Štěcha ukázal srpen 1968 „zásadní roli veřejnoprávních médií“. To je přinejmenším naprosto nepřesné tvrzení, jinými slovy lež.

Milan Štěch, předseda Senátu, ve svém vystoupení na připomínce okupace Československa v roce 1968 podle lidovky.cz ukázal roli veřejnoprávních médií. Neb si dobu roku 1968 docela dobře pamatuji a o veřejnoprávních médiích se tehdy nedalo vůbec mluvit, neříká Štěch úplnou pravdu, možná vůbec žádnou pravdu.

 Štěch uvedl, že lidé jsou zaplavováni informacemi ze všech stran a je obtížné se v nich orientovat. „Právě rok 1968 ukázal, jaký zásadní pozitivní význam a roli mohou v kritických chvílích společnosti sehrát veřejnoprávní média,“ řekl. Z nedávné historie by si měla společnost podle něj vzít poučení a vnímat poslání médií veřejné služby z tohoto pohledu. Pokusy o diskreditaci ČRo, ČT či ČTK označil za nepřijatelné. „Neboť bez nich bychom zůstali odkázáni pouze na soukromá média a těžko bychom rozlišovali objektivní a účelové informace,“ řekl Štěch. Objektivita informací podle něj musí být samozřejmostí, protože na takové mají všichni právo.

V roce 1968 se toho stalo opravdu hodně, veřejnoprávní média však zcela jistě v dnešním slova smyslu nevznikla. Zásadním okamžikem, který uvolnil fungování médií v té době, bylo rozhodnutí o zrušení cenzury. Národní shromáždění přijalo v červnu 1968 zákon o zrušení cenzury. V něm se v prvním článku praví: (1) Cenzura je nepřípustná. (2) Cenzurou se rozumějí jakékoliv zásahy státních orgánů proti svobodě slova a obrazu a jejich šíření hromadnými informačními prostředky. Tím není dotčena pravomoc prokurátora a soudu.”

Tehdy existující státní média- Československá televize a Československý rozhlas – tak dostala tímto zákonem nové mantinely. Z tohoto pohledu je proto důležité, že médiím byla přiznána svoboda slova proti zásahům státních orgánů do jejich činnosti. To se více méně praktikovalo již několik měsíců před uzákoněním zrušení cenzury, nicméně tento zákon potvrdil tuto praxi. Je tedy zřejmé, že zásadní roli sehrála svoboda slova uzákoněná Národním shromážděním.

Štěch tuto skutečnost vykládá po svém a brání současná veřejnoprávní média. Tvrzení Štěcha, že soukromá média „nerozlišují objektivní a účelové informace“, nadřazuje média veřejnoprávní soukromým a dělá z nich něco více než jen média veřejné služby. Tvrdí, že jen ona jsou objektivní a poskytují pravdivé informace. S tím lze úspěšně polemizovat.

Teoreticky by veřejnoprávní média měla být objektivní, z mnoha důvodů tomu tak stoprocentně není. Jsou politické problémy, o kterých naše veřejnoprávní média informují často jednostranně. Jde zejména o selektivní výběr zpráv o českých politických stranách, i parlamentních, jejich informování o EU, selektivní informace o těch vládách zemí EU, které jsou kritické vůči politice EU apod.

Srpen 1968 tedy ukázal, že tehdejší státní televize a rozhlas díky svým zaměstnancům dokázaly i v podmínkách okupace Československa sovětskou armádou vysílat pravdivé informace ještě několik dní po zahájení invaze. Byla to zejména osobní odvaha tehdejších zaměstnanců rozhlasu a televize a s „veřejnoprávností“ to nemá absolutně nic společného.