Klima: Zelený úděl a socialismus

Alex Švamberk se v posledním komentáři věnuje realizaci Green Dealu v EU. Píše, že se sice jedná o dobrý záměr, ale je prosazován špatnými prostředky. Pravdou však je, že Green Deal je novodobý socialismus.

Alex Švamberk toho pamatuje dost, podobně i já. Pokud tedy kritizuje Green Deal z pozice pamětníka „budování socialismu“, věřím mu. Problém je však v tom, že Green Deal je založen na podobně scestných tezích jako socialismus.

Cituji závěrečnou pasáž komentáře Švamberka, kterou současně i podepisuji:

Když však tvrdě prosazují radikální kroky, zapomínají, že každý člověk má své limity, a pokud na občany budou nařízení green dealu dopadat příliš tvrdě, vzbouří se. Pokud se něco přežene, byť s těmi nejlepšími úmysly, skončí to špatně. Cesta do pekla bývá dlážděna dobrými úmysly. Socialistické a komunistické ideje taky vypadaly na papíře krásně, když se však začaly ideologicky prosazovat do posledního puntíku, skončilo to u obyčejného teroru. Kdo ideje odmítal, byl nepřítel, s nímž je potřeba si to vyřídit. Právě zkušenost východoevropských zemí s dlouhou totalitou vede k tomu, že jsou jejich obyvatelé proti podobným přístupům podezřívaví. Pokud se něco zavádí příliš direktivně proti vůli většiny – i když je to správné, vede to k opačnému výsledku, k odmítnutí a k otočení kormidla o 180 stupňů. Vypadá to však, že si to v Evropské komisi neuvědomují a rádi zapomínají, že ne všechny kroky byly dobré, biopaliva první generace nepřinesla tolik, kolik se čekalo, a jindy se ekologická zátěž přenesla do třetích zemí, což globálně nedává smysl.

Velmi však protestuji proti tomu, když Švamberk souhlasí s tezemi o vlivu kysličníku uhličitého na klima, tj. souhlasí se základní myšlenkou Green Dealu, že klima zachráníme, pokud nebudeme spalovat fosilní paliva.  Již několikrát jsem zde o tomto tématu psal s tím, že dnes převládající klimatický alarmismus naprosto odporuje vědeckým poznatkům na poli fyziky, a to konkrétně termodynamiky. Klimatické modely dnes totiž zcela ignorují vliv zásadní, a to vliv Slunce jako základního energetického zdroje ovlivňujícího teplotu na Zemi.

Současně jsou klimatickými alarmisty vydávány zaručeně neprokazatelná tvrzení:

Července v posledních třech letech byly nejteplejšími měsíci, zaznamenanými na naší planetě. Podle vědců byly dokonce nejteplejší v rámci posledních více než 100 000 let, uvádí Mashable.Nedávná zpráva NASA uváděla, že letošní červenec byl třetím nejteplejším měsícem za dobu, kdy jsou vedeny spolehlivé záznamy o teplotě, tedy od roku 1880. Tepleji bylo jen v letech 2016 a 2017. Rekordní teplo je ale patrné v mnohem delším časovém horizontu.

Argumentuje se tím, že tyto „přirozené“ teploty dávno před naší průmyslovou civilizací vznikaly „přirozenými“ fyzikálními procesy trvajícími tisíce let, zatímco dnešní „nepřirozený“ proces oteplování Země trvá 160 let.

To, že teorii pomalých změn trvajících tisíciletí nelze brát až tak vážně, dokazuje například toto: Přeměna Evropy z teplého kontinentu na pevninu pokrytou ledem proběhla kdysi během pouhých šesti měsíců, tedy až dvacetkrát rychleji, než se dosud předpokládalo. V nové studii to tvrdí kanadští vědci.Dosavadní studie předpokládaly, že příchod zatím poslední doby ledové před zhruba 13 tisíci lety trval asi desetiletí. Nový výzkum sedimentů však ukázal, že pro vše živé to tehdy bylo nejspíš velmi náhlé. "Bylo to, jako by se nyní Británie přemístila za několik málo měsíců na Arktidu," řekl na konferenci BOREAS ve Finsku vedoucí výzkumu William Patterson.

O tom, že změna teploty na Zemi může být záležitostí měsíců, potvrzují i zprávy z velmi nedávné doby.  Výbuch sopky Tambora v roce 1815 změnil klima velmi prudce.  Následující rok 1816 byl pro velké množství sopečného popela v atmosféře znám v Evropě a Severní Americe jako rok bez léta. V tomto roce došlo na severní polokouli k poklesu teploty o 0,5 °C oproti dlouhodobému průměru. Podobný vliv měl i výbuch sopky Krakatoa. Sopečný popel, který se dostal do atmosféry se ve stratosféře rozptýlil a v následujících několika letech způsoboval rudě zbarvené západy slunce. Koncentrace kyseliny sírové v ovzduší značně vzrostla, a kromě kyselých dešťů zvýšila též albedo Země (odrazivost slunečního záření zpět do vesmíru). Průměrná roční teplota světa se následkem toho údajně snížila asi o 1,2 °C. Uvádí se, že se teploty navrátily k normálu přibližně okolo roku 1888. Sopka vybuchla v roce 1883.

Je zajímavé, že v modelech, které mají prokázat růst teploty na Zemi od roku 1850 do současnosti o 1,5 stupně Celsia se tento výkyv nevyskytuje! To jen svědčí o tom, že jsou to modely, které postrádají vliv albeda Země (odrazivosti zemské atmosféry pro sluneční světlo). Pokud se vlivem prachu ve stratosféře zvýší odrazivost atmosféry a stoupne tak albedo Země, logicky dojde ke snížení teploty na Zemi, a to vlastně během dnů či týdnů.

Existuje proto zcela přirozené vysvětlení pro současné oteplování Země. V důsledku snížení albeda Země se více slunečního záření a tím i tepla dostane až na povrch Země a způsobí zvýšení teploty na naší planetě. Je to zcela přirozený proces, který s koncentrací kysličníku uhličitého vůbec nesouvisí.

O tom, že i řada vědců má oprávněné pochybnosti o teorii oteplování Země díky kysličníku uhličitému, svědčí vydané prohlášení There is no climate emergency, které podepsalo mnoho vážených vědců z celého světa.

Závěrem proto konstatuji jedno jediné – klimatický alarmismus je stejně „vědecká“ teorie jako teorie vývoje společnosti od prvobytně pospolné ke komunismu.  Používá podobné nástroje likvidace nepohodlných názorů jako komunismus na místech, kde se etabloval, tj. v SSSR a poté na území východní Evropy po konci II. světové války. Ti, co s touto „vědou“ dnes nesouhlasí jsou dehonestováni a umlčováni.  Proto lze s komentářem Švamberka souhlasit  s tím, že by si i on měl připustit, že celá „věda“ o vlivu kysličníku uhličitého nemá opodstatnění a neobstojí v soudu fyziky a termodynamiky zvláště.