Kdo dnes řídí svět?

Dva nejlidnatější státy světa, Indie  a Čína , a největší jaderné mocnosti USA a Rusko, mají ve svém čele politiky starší  sedmdesáti let. Nejstarším je prezident USA Joe Biden.

Pokud nahlédneme na stránky Wikipedia , můžeme snadno zjistit, kdy se současní lídři nejlidnatějších států světa a největších jaderných mocností narodili. Joe Biden se narodil v roce 1942 a bude mu tak 82 let, premiér Indie Naréndra Módí je ročník 1950, u prezidenta Ruska Vladimira Putina je rok 1952 a předseda Komunistické strany Číny a prezident této asijské velmoci je ročník 1953. V roce 2024 se bude rozhodovat o novém americkém prezidentovi a za republikány se s největší pravděpodobností bude ucházet o mandát Donald Trump, ročník 1946. Situace, kdy v čele světových velmocí budou lidé starší sedmdesáti let tak bude pokračovat.

Zdá se proto, že nejstarším lídrem světových velmocí tak bude i po volbách 2024 prezident USA. Jak na Joea Bidena, tak na Donalda Trumpa, přitom jejich oponenti vytahují to, že nejsou zcela duševně zdrávi. Jediná vážná soupeřka Trumpa o nominaci na prezidentskou kandidaturu Nikki Haleyová už o duševním zdraví svého soupeře projevila „vážné pochybnosti“ a bude se snažit tuto politiku dále „tvořivě“ rozvíjet. I ona, v souladu s tiskem fandícímu demokratům, bude každou Trumpovu minelu posuzovat jako důsledek jeho postupující stařecké demence. Tato politika má jednu, zato zásadní nevýhodu. Současný prezident Biden je ještě o 4 roky starší než Trump a jeho „přeřeky“ se už stávají doslova „slavnými“.  Republikáni proto zřejmě ve své většině budou volit Trumpa jako jasného kandidáta, který bojuje s Bidenovou „zvůlí“. Navíc, velká většina republikánů nepochybuje ani o tom, že se Biden stal prezidentem na základě volebních „podvodů“ a nepovažuje jeho zvolení za legitimní. A, co je ještě zajímavější, o legitimitě volby mají pochybnosti i voliči demokratů. To budou zřejmě levičáci v této straně, kteří Bidenovu politiku obecně vnímají velmi kriticky.

Zásadním střetem současnosti jsou horké války na Ukrajině a na Blízkém východě. Napětí mezi USA a komunistickou Čínou se soustředí na budoucnost Tchaj-wanu. Obnovení studené války mezi tak zvaným Západem na čele s USA a dnešním Ruskem a jeho spojenci tak má i podobné důsledky jako studená válka mezi Západem a bolševickým Východem po II. světové válce.  Tehdy jim také dominovaly válečné konflikty nejprve v Koreji a poté zejména ve Vietnamu. Obvykle se připomíná i blízkost jaderného konfliktu mezi USA a tehdejším SSSR v době tak zvané Kubánské krize. Karibská krize (též Kubánská krize) byla mezinárodní politická krize. Hrozilo, že přeroste v jaderný konflikt. Vypukla v roce 1962 v důsledku rozmístění sovětských raket středního doletu na Kubě, kterým SSSR odpověděl na umístění amerických raket v Turecku. V reakci na to vyhlásily Spojené státy americké blokádu Kuby, která měla zabránit dopravení dalších raket na toto území. To se podařilo, neboť sovětská plavidla se na hranici kontrolované zóny skutečně zastavila. Po dalších jednáních byly odstraněny i již instalované rakety, Spojené státy americké se zavázaly, že nenapadnou Kubu a že stáhnou svoje rakety středního doletu z Turecka (taktické jaderné pumy B61 tam zůstávají dodnes).Dalším významným důsledkem této krize bylo zavedení horké dálnopisné linky mezi Bílým domem a Kremlem v roce 1963.

Dnes, v době války na Ukrajině, se naopak situace vyvíjí tak, že spolu údajně Rusko a USA nehovoří a občas se sice objevují různé spekulace o tom, že Rusko je „ochotné“ jednat, ale současně požaduje uznání území obsazené ruskou  armádou na Ukrajině jako nedílnou součást Ruska. Údajně i za podmínky, že by Ukrajina byla členem NATO.

Vše výše uvedené by nás mělo nutně vést k úvaze, zda věk dnešních vůdců světa není překážkou k tomu, aby se situace ve světě začala opět zlepšovat. Pokud se vrátíme do doby Karibské krize, tehdejšímu vůdci SSSR Chruščovovi bylo sice 68 let (narodil se v roce 1894), tehdejšímu prezidentovi USA Johnu Kennedymu bylo 45 let (ročník 1917) a nakonec se spolu dohodli na mírovém řešení tehdejší krize.

Současná světová krize je ne nepodobná krizím minulosti včetně oné situace na Kubě. Možná by světové velmoci měli přehodnotit priority své politiky, nicméně je velkou otázkou, zda právě relativně vysoký věk není v jednání světových lídrů v této době spíše na překážku. Zřejmě je naprosto nezbytné přehodnotit politiku tak, aby odpovídala provázanosti současného světa. Už selhání protiruských sankcí je důsledkem současného propojení světa. Rusko si vlastně vše, co Západ sankcionuje, koupí přes třetí, čtvrté nebo páté země. To během Kubánské krize možné nebylo, protože ekonomiky Východu i Západu byly více méně oddělené.

Dnes jsou na světě dvě hlavní politicko-ekonomická společnenství. Na jedné straně G7 (už opět bez Ruska) a BRICS , dnes už o další země bohatší. Zatímco G7 reprezentuje asi miliardu lidí tradičního Západu s Japonskem, BRICS dnes reprezentuje bezmála 4 miliardy lidí, z toho jen 3 miliardy žijí v Indii a  Číně . V současné době státy BRICS tvoří přibližně 26,6 % územní plochy všech zemí a žije v nich 42,2 % obyvatelstva planety. A BRICS dělá zcela jinou politiku než by si G7 přála. Spolupracuje s Ruskem a jeden ze členů BRICS , Jižní Afrika, podala žalobu na Izrael kvůli tomu, že podle ní Izrael provádí genocidu na Palestincích v Gaze. Mezinárodní soud v Haagu, jehož  jedním ze soudců je i Rus, pak rozhodl, že Izrael musí udělat vše proto, aby genocidě zabránil a do jednoho měsíce má podat zprávu soudnímu dvoru. 

Budou-li proto státníci světových velmocí lpět na tom, co se údajně „osvědčilo“ v minulosti, nemusí to dobře dopadnout. Bylo by proto možná pro svět nejlepší, kdyby se řízení velmocí ujali lidé mladších ročníků nezatížení mýty minulosti a hleděli by více do budoucnosti a zajistili světu další mírové roky. Věčný mír je samozřejmě iluze, ale trvalý mír mezi velmocemi lze zcela jistě považovat za reálný cíl světové politiky.