Chcimíři jsou na odpis

Řada mediálně známých komentátorů, jako například Alex Švamberk, meditují nad „realitou“ světa a bojují s „iluzemi“ věčného míru. Cupují prohlášení Aleny Schillerové, která „nevidí realitu“.

Alex Švamberk začíná zostra: Schillerová se v podcastu Crunch Čestmíra Strakatého navážela do náčelníka generálního štábu Karla Řehky, ve kterém vidí úplného válečného štváče: „Vždycky se osypu, když čtu jeho vyjádření nebo headliny ‚Připravme se na válku‘. My se nechceme připravovat na válku, my chceme žít v míru.“

A o kousek dále: Na Schillerovou platí Bohlinova slova, že je přirozené „chtít vidět život tak, jak byste si ho přáli, a ne takový jaký je.“ Schillerová žije ve svém světě a opájí se tím, jak jsou úspěšná její videa na ŤikToku (takto jméno této sociální sítě vyslovuje). Sice ho sama v mobilu nemá, protože dbá na doporučení Národního úřadu pro kybernetickou bezpečnost, který síť považuje za bezpečnostní hrozbu, ale klidně na síť, shromažďující o uživatelích široké spektrum informací, přispívá, aby zaujala mladší voliče.

Komické je na vyjádření Švamberka zejména to, že například onu realitu nechtějí vidět ani zástupci vlády na čele s Petrem Fialou. I pro ně platí, a to doslova, že se „opájejí tím, jak úspěšná je jejich politika“ a nevidí realitu, tj. že jejich politika není takto „prostým lidem“ hodnocena.  O „úspěšnosti“ politiky Mariana Jurečky zřejmě ani nemá cenu se v souvislosti s jeho vystupováním zmiňovat.

Vraťme se však k problému války a míru. I já si přeji samozřejmě žít v míru a současně si uvědomuji, že mír v dnešním světě je ohrožen podobně jako v časech studené války mezi někdejším Východem a Západem. Dnes se tento problém přenesl do roviny boje Západu s tak zvaným „globálním jihem“, kam patří i komunistická Čína a Rusko. Nicméně, obavy z velkého světového konfliktu nejsou dle mého soudu realisticky popisovány a zamlčuje se zásadní problém, který si například komunističtí pohlaváři velmi uvědomovali. V možné válce mezi někdejším Západem a Východem se totiž uvažovalo ve vojenských kruzích tak, že budou použity všechny zbraně hromadného ničení, tj. chemické, biologické i jaderné. Na vojně jsem byl u „chemiků“ a „trénovali“ jsme odmořování vojenské techniky od všech druhů následků použití zbraní hromadného ničení. A již tehdy mi bylo zcela zřejmé, že se jedná o koncept, který nemá v praxi žádnou naději na úspěch.

Dnes se propaganda možného konfliktu s Ruskem omezuje na to, že Západ má lepší bojovou techniku. USA mají „zázračné“ zbraně, neviditelné stíhačky, střely s plochou dráhou letu (a těch se údajně Rusko bojí), ruská armáda je podle některých „analytiků“ před zhroucením, stačí jenom vyrazit a jsme za týden v Moskvě.

Podle starého hesla "Kdo chce mír, chystá se na válku" je skutečně nezbytné mít za sebou odstrašující sílu armády.  Jaderné zbraně však tuto definici pozměnily v tom smyslu, že se velmoci vyhýbají přímému konfliktu a často „bojují“ prostřednictvím jiných. Typickým příkladem byla zejména válka ve Vietnamu, částečně válka v Koreji a v posledním období například válka s tak zvaným Islámským státem. Velmoci si tak dávaly vždycky velký pozor, aby se, pokud možno, vyhnuly přímé konfrontaci, jejíž důsledky by mohly být pro svět zcela zničující.

Pak se však stalo něco zcela nečekaného a v Moskvě se dostal k moci Michail Gorbačov, který tehdejší sovětskou politiku zcela změnil. Stáhl vojáky z Afghánistánu (to byla také válka mezi SSSR a islamisty podporovanými USA), prohlásil, že si každý stát „světa socialismu“ musí své věci řešit bez vnějšího zásahu a výsledek se dostavil. Východní blok se rozpadl jako domeček z karet.

Právě z té doby se traduje teze o Rusku jako o obru na hliněných nohách. To už ale dávno neplatí. Rusko v éře Vladimira Putina ukázalo své zuby v řadě postsovětských republik a využilo toho, že v řadě těchto republik jsou ruské menšiny, které je třeba „ochránit“. Tak dopadla Gruzie a tento prvek je v ruské politice využíván i nadále, dokonce i ve vztahu k dnešním státům NATO v Pobaltí. Rusko si dělá nároky na ohromná území Ukrajiny, kde žijí podle Ruska Rusové, podle Ukrajiny rusky mluvící Ukrajinci.

USA i za Bidenovy éry více méně ruský jaderný potenciál respektují.  Pokud by ho nerespektovaly, už dávno by vojensky na Ukrajině intervenovaly. Proto jsou výzvy některých politiků na Západě o tom, že svět je v situaci, kdy hrozí válka, dvojsečné. Ihned se jednak ozvou „chcimíři“, naposledy ve Švédsku a u nás již zmiňovaná Schillerová, kteří válku nechtějí. Vůbec se však v této souvislosti nediskutují skutečné důsledky možné války v Evropě, respektive ve světě. Nikdo z těch, kdo upozorňují na možnost války s Ruskem neřekne, že tato válka by s obrovskou pravděpobností přerostla do jaderného konfliktu, v němž by Evropa, Rusko a USA byly jadernými zbraněmi zcela zdevastovány.

Z toho plyne jenom jediné. Američtí stratégové zcela jistě nechtějí jadernou válkou s Ruskem a bude proto naprosto nezbytné se s Ruskem nějak dohodnout a zachránit na Ukrajině pro Západ to, co je možné zachránit. Jinak hrozí, že válka na Ukrajině bude pokračovat a žádná rekonstrukce Ukrajiny nebude na dlouhá léta možná, podobně jako tomu bylo v Jižním i Severním Vietnamu v době vietnamského konfliktu. Sázka na „druhého Gorbačova“ se Západu nemusí vůbec vyplatit.