Aleš Gerloch, ústavní právník a kandidát do Senátu navrhuje, aby byla do Ústavy včleněna věta o tom, že Česká republika je domovem českého národa. Jak krásné a jak neprozřetelné.
Jsem už bohužel pamětníkem. Vzpomínám si proto velmi dobře na bouři, která vznikla ještě dávno před dělením Československa v roce 1992. Byli jsme stále Československá socialistická republika, když Václav Havel navrhnul na začátku roku 1990 změnu názvu státu a vypuštění slova „socialistická“. Začala tak zvaná pomlčková válka (zda psáti Československo, Česko-Slovensko či jinak) a skončilo to Českou a Slovenskou Federativní Republikou ČSFR. V tehdy zjitřené polistopadové atmosféře se navíc začali formovat tak zvaní „Moravané“, tj. politici hájící tezi tak zvaného moravského národa. Připomeňme si, že tehdy Hnutí za samosprávnou demokracii- Společnost pro Moravu a Slezsko, získalo ve volbách do České národní rady v roce 1992 přes 5% hlasů. Mimochodem, teze o „samosprávné demokracii“ se ve svém pojetí velmi podobá tezi „přímé demokracie“ dnešní SPD Tomio Okamury.
Aleš Gerloch, kandidát do Senátu, nyní přišel s myšlenkou na to, aby se do české ústavy implikovala věta o tom, že Česká republika je zemí českého národa. Druhým zdrojem změn by byla moje iniciativa, se kterou jsem přišel v roce 2016, a to je propojení občanského principu s principem národním a s ochranou národnostních a etnických menšin. Mám představu, že by přímo v Ústavě bylo zakotveno, že Česká republika je vlastí českého národa a národnostních a etnických menšin, které jsou s ní trvale spjaty. Právním výrazem této vazby je institut státního občanství.
To je velmi zajímavá myšlenka. Očekávám, že by se tímto způsobem vyvolal opět spor nejen o to, zda existuje „moravský národ“, ale i problematika toho, kdo je „národnostní a etnickou menšinou trvale s českým národem spjatou“. Byli by to Němci, Poláci, Slováci či Romové? A co Vietnamci, kteří jsou s námi spjati posledních třicet let. Obávám se, že by diskuse na toto téma opět vedla ke vzedmutí vlny dalších a dalších diskusí na téma „národní stát“.
Mimochodem, podívejme se, jak český a nejen český, ale i západní tisk a média obecně referovala o zákonu, který prošel izraelským parlamentem. V něm se Izrael prohlásil jako výlučně židovský stát. Liberální západní i česká média se do Izraele okamžitě „pustila“ s tím, že je to diskriminace a otiskovala prohlášení poslanců parlamentu za Palestince, kteří tvrdili, že se tím Palestinci stávají v Izraeli lidmi „druhé kategorie“.
Domnívám se, že podobné „vrtání se“ do české ústavy by dopadlo velmi podobně. Navíc považuji Gerlochovo prohlášení za předvolebně motivované, které ho má na vlně národního „cítění“ dostat do Senátu. Jsem přesvědčen o tom, že úprava Ústavy ve smyslu navrhovaném Gerlochem je nejen diskutabilní, ale může vést nikoli k národnímu sjednocení, ale k dalším naprosto zbytečným česko-moravským rozmíškám. Oni si však někteří páni „skoro politici“ nedají pokoj a budou to zkoušet stále.
