Když v Oscarech uspěli před několika lety pouze samí bílí herci, řada černošských herců vyhlašování cen bojkotovala. Nyní si americká média „všimla“, že vítězové Grammy jsou téměř samí muži. Vždycky je něco špatně.
Anglo-americká média komentují vyhlášení vítězů Grammy tak, že mezi vítězi dominovali zejména muži a žen bylo poskrovnu. A když už mezi nominovanými byly v jedné kategorii čtyři ženy – i když bělošky – a cenu dostal jeden muž mezi nominovanými – běloch – vedlo to k uštěpačným poznámkám o tom, že dřívější způsob oceňování v soutěži o „gramofonky“ byl „různorodější“.
Zdá se mi, že právě tento neustálý důraz na „korektnost“, „různorodost“ apod. mění americkou společnost stále více do mediálně neuvěřitelně silně podporované skupiny věčných nespokojenců, kverulantů, kteří na všem vidí rasový nebo genderový problém.
Je dlouho známým faktem, že „nebílí“ Američané mají usnadněnou cestu k přijetí na vysoké školy, kdy jim stačí i o 20% horší výsledek přijímacích zkoušek než u bělochů. Však také prezident Donald Trump prohlásil, že by se měla zvýšit podpora přijímání bělochů k vysokoškolskému studiu, tj. snížit rozdíl mezi požadavky na hodnocení testů mezi bílými a nebílými Američany. Samozřejmě za to od „aktivistů“ sklidil tvrdou kritiku.
Právě tato „korektní“ atmosféra, kterou americká média šíří ve společnosti, může být příčinou stále hlubšího příkopu mezi médii a obyvateli USA. Vede navíc i k tomu, že si lidé nechávají své názory pro sebe a to pak vede k dalšímu posilování dojmu, že „všichni Američané chtějí více rasové a genderové vyváženosti“, ale skutek utek. Tajné volby najednou ukáží, že se prezidentem stane pravý opak mediálního ideálu – podle médií rasista, xenofob a šiřitel „nevědeckých názorů“ Donald Trump. To vše pak média zabalí do „ruského ovlivňování prezidentských voleb“ s neustále omílanou připomínkou toho, proč by měl být Trump sesazen z úřadu procesem impeachmentu.
Ukazuje to na to, že pokud se média stanou majetkem skupiny, která prosazuje názory aktivistické části amerického veřejného mínění, může to mít a má podobný dopad, jako když by byla média vlastněna zájmovými skupinami podporující právě vládnoucí establishment. Dnes je v amerických médiích téměř „neslušné“ říci cokoli pozitivního na adresu Trumpa a jeho administrativy. Pěstuje se odpor za každou cenu a při jakékoliv příležitosti. Že to nemá se svobodou slova nic společného, je rovněž zřejmé. Stále totiž jde o hledání rovnováhy mezi mocí výkonnou a kontrolní mocí médií. Pokud se ona „kontrola“ vymkne rozumu, je to pro společnost stejně nebezpečná situace, jako kdyby média plnila roli hlasatele vládních názorů. A právě jako vymknutá z rozumu mi současná anglo-americká média připadají.
