Vánoční pečivo

Když dva dělají totéž, nemusí to věru stejně dopadnout. Pýcha předchází pád by se též dneska hodilo.

"Žrouti vánoční nenasytní", láteřila žena brzy po obědě, "člověk se s tím piplá týdny po večerech a vy to zboucháte, ani na Štěpána nepočkáte!"

Řeč byla o tom úžasném cukroví, které za vydatné pomoci dcerky během prosince napekly a my jsme je doopravdy až na pár kousků stihli zbaštit už na první svátek vánoční.

"Ty toho naděláš, však to je dobře, že nám chutná, ne?" oponuji a synátor přikyvuje, "A vůbec, to snad není problém ještě něco dopéci, vánoce ještě nekončí."

"Tak na to se vám můžu krajcvajc, ještě budu na Boží hod péct vánoční cukroví, copak jsem blázen?"

Na to jsem na první dobrou raději neodpověděl, ale zato jsem nabídl kompromisní řešení: "Prosímtě, pár kousků pečiva, já nemyslím hned vosí hnízda, ale něco rychlého, jednoduchého, třeba takové ty blbiny, jak k sobě lepíš marmeládou."

"Jo, ty myslíš linecké. No to není nic těžkého, to je pravda, ale ani to ne, fakt, kdyby jste mě mučili tak ne!" přiznala konečně barvu a svoji lenost polovička a já se rozhodl zvednout byť nehozenou rukavici.

"Já to udělám sám, když na tom nic není, jak říkáš, poradíš mi recept?"

Urazila se téměř okamžitě, což nepřekvapilo: "Najdi si ho na internetu!" a odešla do ložnice psát blog. ( https://dianova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=640478 ),

Zapnul jsem si v kuchyni pohádku v televizi, laptop a našel velmi rychle na googlu, co jsem potřeboval. Jednoduché až hrůza, já fakt nevím, co s tím ty ženské nadělají. Jal jsem se hledat po spíži a lednici potřebné suroviny. Hladká mouka, cukr moučka, hera, vajíčka, vanilkový cukr, marmeláda. Hrome, ta ženská tu má jak vymetýno! No, ale jsme chlapi vojnou zocelení, umíme improvizovat, Takže do těsta nakonec míchám cukr krystal, mouku polohrubou, heru hravě nahradí máslo si myslím a příchuť tentokrát nebude vanilka, ale skořici máme přece též všichni rádi. Vajíčka jsem našel přesně podle návodu. Umíchat a pak prý v celofánu nechat půl hodiny v lednici, Mezitím rozehřát troubu na 200 stupňů. Sakra, ta je rozehřátá už po pěti minutách, ne, nebudu plýtvat energií ani temelínskou ani svojí a těsto pěkně rozválím hned.

Popravdě, moc to teda nešlo. Lepilo se mi na vál i váleček a potom to vykrajování! Začal jsem pomalu rozumět tomu, proč Ivanka mluvila o piplání se. A což teprve mazání džemem a slepování. Fuj, ale jsem chlap a mám nějakou hrdost, tak to dám. Dvakrát jsem ještě musel doohřívat troubu na 200, než všechny ty matlavé šišvárky přidělal napevno k sobě a rozdal na plech.

Tak a dvanáct minut, psala ta dobrodějka na internetových stránkách pro hospodyňky. Teď si můžu dát v klidu panáka a pivko. Princ v televizi už také slaví u své vyvolené úspěch, brzy budu i já.

Krz okénko trouby jsem průběžně sledoval průběh díla. Na internetu ta ženská psala, že pečivo se průběžně barví do zlata a pak zlatohněda a to že je ten okamžik na vyndání. Mně se tedy pečivo nebarvilo, zato ze škvír po okrajích slepenců vyrážely červené bubliny marmelády. Čekal jsem trpělivě, počítal minuty. 10, 11, 12... nic, pořád stejná barva. Až 15. minuta znamenala obrat. Ale ne k lepšímu. Pečivo jsem ucítil. A budiž mi připsánu k dobru, že pohotově vyndal. Na povrchu bylo stále mdle žluté jako na začátku, ale když jsem jeden kousek otočil! Hrůza, nebylo zlatohnědé, ba ani hnědé, tu černou prostě nejde opsat jinak než černá.

"Vůně" lineckého v tu chvíli přilákala i ženu. A byl to jistě pro ni vítězoslavný návrat do svého kuchyňského panství. Mrkla na troubu, pak na druhého a ušklíbla se: "Jen spodní spirálu, jo?".

Pak zkoukla plech a to už propadla srdečnému smíchu: "Tys to k sobě lepil syrový?!"

"No to tam ta potvora neupřesnila, kdy...", marně jsem se snažil hájit na úkor autorky návodu.

Víte, má ta moje jednu velkou přednost. I tu nejhorší nadávku umí kolikrát podat tak, že je vidět, že to v podstatě se mnou myslí dobře a s láskou. Třeba jako dneska, když završila povedené odpoledne povzdechem, "Ach jo, ty jsi někdy kokot..." (má jisté slovenské vazby, pochopte)