Nechci dělat jakékoli firmě reklamu, ale na druhou stranu, spokojený zákazník je tou nejlepší a když jde o zákazníka spokojeného se způsobem, jak jej obchodník "dostal", proč ne...
Již přes rok, bez ohledu na roční období, hýčkám svoje nohy obuví od světoznámé "české" firmy a proč to nenapsat, jsem s botkami navýsost spokojen. Měkké, pohodlné, prodyšné a trvanlivé. Sice ženské okolí má poznámky, že prý jde o nějaký vyběhlý vzor, ale já se módou moc nezabývám, já jen nechci chodit bos.
Ale nic není věčné a o víkendu mne opustila jedna z tkaniček. Pár dní jsem z donucení vydržel s pouhým torzem úvazníku, ale dneska jsem měl volno a tak nezbylo než vyrazit za nákupem. Zamířil jsem, jak jinak, do prodejny Baťa v jednom z pražských OC. Kde jinde by mi přeci mohli prodat tkaničku kompatibilní s tou, co mi zbyla.
No, první jednání u pultu mne trochu zarmoutilo. Tkaničky se prodávají jen v páru, prý je to logické, stejně jako u bot. Nevím, co se prodavačce zdálo nelogického na tom, že tkaničky se trhají jednotlivě, ale budiž. Smířil jsem se s nutností sáhnout do úspor dvojnásob hluboko a v duchu přemýšlel, kam si zbylou tkaničku uložím, abych si na ni, až zase nastane nutnost, bez problémů vzpomněl. Tyhle paměťové výpadky jsem se totiž po bolestných zkušenostech opakovaných nákupů věcí, které bezpečně "někde" mám, naučil snažit řešit v předstihu. Většinou marně, ale fakt se snažím.
Pak jsem požádal odbornici v oboru, aby sama odhadla zasvěceně, jaký druh tkaniček se hodí k mému modelu bot.
"Jo tyhle? A vážně jsou od nás? S touhle špičkou?"
Ujistil jsem prodávající, že ano, v hlavě srovnal, jak dlouho botky čekaly ve skříni na svoji šanci, odečetl, zaokrouhlil a zhruba řekl letopočet nákupu.
"Aha. Tak to se omlouvám, tehdy jsem ještě u firmy nepracovala. Čtyři dírky, tak to budou devadesátky, černé, že jo?", odběhla kamsi dozadu.
Chvilku to trvalo a pak mi podala maličký smotek: "Stoprocentní bavlna. Nechcete radši jedny navíc do zásoby?"
"Ne, děkuju, vždyť stejně mi jedna zbyde a potom, nebudu ji potřebovat počítám dřív než zase za rok.", bránil jsem se dalšímu útoku na peněženku.
Podívala se mi do očí, nejspíš odhadla soupeřův věk a pak s úsměvem vytáhla trumf: "No, jak myslíte. Ale NEBUDOU! Skoro půl roku jsme teď tyhle neměli a už je jich ve skladu jen pár."
To bylo něco pro mě! Stejně jako každý, kdo kdy prožil byť jediný nákup před rokem devětaosmdesát, vypnul jsem všechny vyšší úrovně uvažování a naplno mne zasáhla panika, že bych snad musel kdy v budoucnu shánět něco, co teď mohu - téměř protekčně - získat. Rozhlédl jsem se, jestli mne snad nechce někdo předběhnout, i když nikde v dohledu nebyla jediná fronta a rychle změnil názor: "Jo, dejte mi je, budou se hodit."
S tím zvláštním pocitem vítěze, který mi je při nákupech už čtvrtstoletí odpírán, jsem zaplatil 2x19Kč a doma potom plýtvavě konzumně vyměnil tkaničky v obou botách a tu ještě docela dobrou normálně VYHODIL. Můžu si to přece dovolit, mám teď zásobu úzkoprofilových tkaniček a budu si je moci vyměnit i příště. I kdyby je u Bati zrovna neměli! Jsem každopádně spokojeným zákazníkem už teď a gratuluji školitelům jejich prodavaček. Ty vědí, jak na nás!
P.S.: Druhý šuplík botníku odshora, snad si pak vzpomenu...
