Probudila mě zima. No jo, svatá Andulka už měla svátek před měsícem a jak moje maminka říkala okřídleně "chladna z rána" jsou tu. Ale tohle bylo i na srpnové ráno trochu moc. Že mě to vzbudilo, jsem přece zvyklý.
Aáá, takhle je to, spadla mi z lavičky na zem deka. Ani ne tři ráno a já už ne a ne zabrat. Sbalil jsem deku i další majetek do ervéhápečky a půjdu se ohřát na nedalekou Masaryčku. Tam otevírají sekuriťáci dveře na peróny o půl čtvrté.
Šourám se tam, cestou očima čekuju koše, ale hrabat se mi v nich ještě nechce a na pohled nic zajímavýho. Ani pořádnej špaček, to jinak často u stanic nočních tramvají bejvá, jak nočňáci zahazují nedokouřený žvára, aby jim to neujelo. Dneska ňák nic. Smůla.
Smůla. O tý nám včera vyprávěl Standa z Berouna. To je takovej týpek, co mezi nás někdy zajde, když se mu zadaří v Praze a má náladu. Kripl s dávkama, ale jinak umělec, nemyslete. Hraje na balalajku. Ne, kecám, to si z něj jen děláme srandu, je to normální kytara, ale umí na ní, to jo. A vydělává si tím při různejch příležitostech, jak on říká, když si na něj bejvalý kamarádi vzpomenou.
A k nám chodí potom, taky zahrát. On náš Franta bejval jeho kámoš, už prej od vojny. Franta už to má za sebou, ale Standa stejně občas zajde. Říká tomu štafeta charity, prej dobrodiní se má předávat. Takže u nás taky nehraje úplně zadarmo, ale vždycky nám k tomu něco přidá. Hodnej.
Ale včera jen zahrál a nakonec jsme mu něco málo dali my. Co začal ten koronavirius a ty roušky a ty omezení, tak prej si nevydělal balalajkou nic. Půl roku! Proto taky tak dlouho nezašel. Bojej se prej slavit a když už tak jeho se bojej pozvat. Smůla, jak říkám.
Před Masaryčkou pokuřoval nádražák, co taky čekal na otevření. Že voni taky nemaj nějakej extra vchod a musej čekat jak my, to mi hlava nebere. Ale vono prej to na dráze už dávno není, co bejvávalo, to taky říkal Standa a von tomu rozumí, dojíždí vlakama až z Berouna. I nějaký vlaky nedávno nabouraly, nebo co, to taky říkal. Včera, ohledně té smůly.
Přišel jsem k tomu ajznboňákovi, pozdravil a zeptal se, jestli by neměl jednu i pro mě. Nebyl asi moc dobře naladěnej, protože prej nevstává ráno vo půl třetí, aby pak dával svoje cigarety nějakýmu zmrdovi. To chápu, taky jsem dneska vstával brzo.
Se slušností a úsměvem dojdeš nejdál. To taky někdy říká Standa. Původně se to myslím říkalo o poctivosti. A platí to i tady, to zase vím já. I když někdy vůbec ne. Ale snažím se toho držet. Tak jsem mu slušně poděkoval, ať se nezlobí, mu řek, a popřál šťastný den a odešel.
"Počkej, poď sem", ozvalo se mi za zády, "Na, sorry, blbý ráno", a dal mi tři retka a první ještě připálil.
"Dík!", potáhl jsem darovanou chesterfieldku a pak už otevřeli ty velký dveře, nádražák si šel asi do svýho dnešního prvního vlaku a mně začal další den.
Nejspíš šťastný, předpokládám. I vám všem takový přeju.
