Záhady. Mám je rád i nenávidím. Mám rád ty veliké, jako jak funguje temná hmota ve vesmíru. A baví mne poznávat, jak lidstvo poznává. A nenávidím ty malé, jako kde jsem ztratil peněženku. A nikdy nenašel, takže záhada....
Začalo to velkým výkřikem. Sprostým. Ženě spadl do dřezu plného nádobí kastról s psím žrádlem. Kastról psí, protože starý a pádem rozbil mnoho nádobí lidského, střepy byly všude ve dřezu. Proto i ten sprostý hlasitý výkřik, který nehodlám zde přesněji opsat.
Kolaterálním následkem onoho pádu byl i pád z větší výšky, ale zato předmětu menšího. Ovšem pro příčinu obou pádů zásadního. Šroubku, který měl původně držet při sobě onen kastról a madlo, které v kritické chvíli třímala v ruce moje žena. A tahle malá, zásadní součástka nespadla do dřezu na další porcelánové či skleněné a tudíž křehké členy kuchyně, nezpůsobila proto nijakou okamžitou újmu, ale... Ale padla na zem. Tam ležel onen ŠROUBEK asi dvě hodiny, než jsme poprosili dceru, která je ochotná se naším jménem ohnout a cokoli sebrat a ta jej dala na kuchyňský stůl. Tam jsem si to přál, plánoval jsem přímo tam kastról pro další použití opravit.
Opravu jsem plánoval téměř ihned. Madlo mi předala žena už bez nadávek, protimatka zůstala v kastróĺu a tak jsem si vše položil spolu s univerzálním šroubovákem na stůl v kuchyni a očekával brzký úspěch muže-opraváře. Šroubek nikde. Na stole, v míse s ovocem, pod ubrousky, pod stolem, na žádné židli, prostě nebyl. Kam ho ta holka sakra dala? Než jsem se omladiny optal, podíval jsem se ještě do linky, na vedlejší stolek s kuchyňským monitorem, dokonce i okolo kytek.
"Kam jsi dala ten šroubek, Nando?", zeptal jsem se přívětivě.
"Jakej šroubek, Honzo.", ano, bylo fakt už dost dlouho, než ho sebrala, možná deset minut, kdo si má ty detaily pamatovat, že jo.
"Ten z tý země, cos sebrala před chvílí!", tak teď už méně přívětivě.
"Je na stole!"
"Není!", velmi nepřívětivě, "pojď ho najít, dělej!"
Hledala, nenašla, já jsem hledal, nenašel, dokonce i žena hledala, v ložnici, kde zrovna četla knížku a ani tam prý nebyl. Šroubek....
xxxxx
"Nandám ti, pojď ke stolu!", dcera po včerejší zkušenosti radši poslouchá na první dobrou. Už asi netouží po celovečerních přednáškách na téma "jak neztratit šroubek".
Nesu talíř s večeří na stůl, položím jej a něco tam vadí. ŠROUBEK!!! To snad ne! Celý včerejší večer jsem jej tady očekával, celé dnešní dopoledne tady i v okolí hledal, celé dnešní odpoledne bych jej zde uvítal, ale to ne, ON se objeví až teď. Tak teda promiň, Nando….
Jak se sem dostal, kde byl celou tu dobu schovaný, má v tom prsty snad to nevinné dítě anebo jsem já ten jedinej, kdo nevidí pravdu? Záhada? No nic, každopádně fyzikální zákon zachování hmoty a energie zůstal zachován, nepočítám-li tedy svoji negativní energii....
