Špatně!

Je to střet dvou světů. Které se jen občas protnou. Vlastně střet není to správné slovo, nejde o boj nebo něco takového, spíš o hledání bodu protknutí.

A na BOD čekáme dlouho, a potom jednou přijde. I dvakrát za den, či třeba o víkendu, kdy nejde do školy, i vícekrát. Za každý takový jsme vděční. A optimisticky mohu říci, že frekvence se zvyšuje a radujeme se víc a víc.

Jsem laik. Autisty jsem zažil jen coby rodinný příslušník a snažil se jak to šlo vstřebávat, vyhovět, pomoci, a dokonce pyšně jsem si kdysi myslel - léčit. Ne, to nelze, jen sounáležit náš svět s tím jejich, to už dnes vím.

Není to žádná tragédie, a víte co, ono je v životě nakonec kolikrát s nimi víc srandy než s námi, obyčejnými, určitě. Tedy dám k dobru pár situací pro zasmání....

Ve škole měli dnes etapy lidského života, řekla mi družinářka při převzetí Tomíka, abych jako věděl, co doma opakovat. Ptát se jej během cesty domů, ať už pěšky, nebo v autě, nemá smysl, žák se rozhovoří vždy až doma. Kdekoli mimo domov prostě nemluví, ani ve škole. Tam jen vstřebává, a dobře.

"Jsme doma, Tomíku, zuj se, tašku dej sem, a umyj si ruce", klasiký rituál, který zná a uklidní jej do vykecenávosti.

"Ruce, umyl."

"To je dobře, co jste měli dneska ve škole?"

"Lidský život. Etapy. Embryo, novorozenec, batole, dítě, puberta, adolescent, mladý člověk, senior, umře..." trochu se zarazil, zesmutněl, asi si všechno úplně z hodiny nezapamatoval.

Jsem si myslel, ovšem z omylu mě vyvedl hned: "Starší člověk, starší člověk...",poskakoval a smál se na mně, že konečně našel konkrétní objekt dosud teoretického zkoumání světa. Tak děkuju pěkně, Tomíku, být konečně řádně zařazen podle tabulek speciální školy potěší.

Anebo dneska. Po příchodu na otázku, zda něco obědval, jen řekl "Ne." Vařili přitom v jídelně celkem dobře, máme online přehled.

"Udělám ti hranolky a nugety, chceš?", otevíral jsem mrazák.

"Špatně."

"Tak tady máš aspoň tu tvojí polívku, nechceš?", to je, OSPOD promine, kungpao instatntní, ale on jinou fakt ne, a běda kdyby jen změnili logo.

"Špatně."

"Tak víš co", rezignuju, "já si udělám pro SEBE popcorn v mikrovlnce a běda, jak mi ho někdo sežere.", to měl být můj majstrštyk, aby vůbec něco snědl. Bez úspěchu.

"Špatně", znělo z obýváku, kde si ten malý ajťák mezitím bez problémů zapojil noťas do televize a začal projíždět vzdělávací program ve španělštině.

Popcorn doprskal a nasypal jsem jej na mísu. Ani jsem nemusel nic říkat, jen viděl jak to nesu, zařval: "Špatně!"

Tedy jsem mísu odnesl zpátky do kuchyně. Pustil si televizi a přemýšlel o marnosti bytí. Když v tom se mi za zády mihla postava. Sebral mísu a šup s ní do obýváku.

Vyrazil jsem za ním: "Já tě vidím!"

Odpověď byla odzbrojující: "Já tě slyším! Problémy nechci." Pusu plnou kukuřice, no co mu na to říci.

Jeho svět zvítězil. Jak jinak.