Schůdek

Nejsou ještě nízkopodlažní všechny. Třeba dneska dopoledne šestnáctka na "ípáku" nebyla. Naštěstí.

     Právě jsem v překvapivě poloprázdném voze dočítal článek o vzestupech a pádech Napoleona Bonaparte, když se do dveří jala nastupovat stařenka nejméně osmdesátiletá, s hůlkou v jedné a taškou na kolečkách v druhé ruce. Těžko, moc těžko se jí nastupovalo, až jsme si toho někteří všimli a chtěli pomoci.

     Nejrychlejší byla slečna, co seděla hned u dveří: "Můžu Vám pomoci?", a natahovala ochotné paže k dámě v letech.

     Paní dokončila toporně výstup na druhý stupínek a usmála se: "Ale kdepak, princezno, takhle mi to stačí, já jedu jen jednu stanici. To bych akorát ztrácela čas, lézt napřed nahoru a pak zase hned dolů. Tady se mi nakonec pojede úplně stejně."

     Na náměstí Míru podobně pomalu vystoupila a zmizela z našeho všedního dne. Jen mi po ní zůstala myšlenka, spíš pochybnost, zda na prostředním schůdku u dveří se jí opravdu jelo stejně jako nám o schod výše a že fakt možná nemá smysl kvůli pouhému pocitu, že jsme chvilku nahoře, ztrácet drahocenný čas klopotným výstupem o stupínek výš a pak hned zase lézt neodvratně dolů. Zvlášť když nám času ubývá a cestu si můžeme vychutnat i tak.

     Je to jen jeden úhel pohledu. Třeba takový Napoleon to nejspíš viděl jinak a zapsal se do dějin.