Přes, pod, ale hlavně za Kanál!

Terminály v Calais i ve Folkestone, stejně jako přístavy Dover a Dunkerque znám na vnitrozemské české poměry si myslím docela dost.

     O to víc mne záběry a příběhy z těchto pro mne důvěrných míst, jichž jsem nyní v médiích svědkem, naplňují zvláštní směsicí pocitů nostalgie, smutku, bezmoci a zmaru.

    Skoro deset let jsem pravidelně přes či pod (občas nad) Kanálem pendloval mezi svými domovy a ten britský stejně budu za svůj považovat jistým způsobem už navždy, i když už jsem znovu napevno usazen doma tady. Nikdy jsem se netajil tím, že jsem byl tehdy emigrantem veskrze ekonomickým, využil jsem veškerého dobrodiní, které mi sjednocená Evropa a Spojené Království poskytly, abych mohl pracovat a žít tam, kde jsem chtěl.

     Ale ani na jedinou vteřinu jsem nepomyslel na to, že bych tak učinil proti zákonům země, která mne přivítala, ani na okamžik jsem si nevymiňoval právo žádat změnu jejích pravidel podle mých představ.

     Pracoval jsem, žil, platil daně a respektoval normy země, kam jsem přišel jako host. A ocenil vstřícnost, s jakou mi místní systém umožňoval se na jejím životě podílet.

     Na složité problémy nefungují zpravidla jednoduchá řešení. Ale na druhou stranu, jasná, jednoduchá a striktně vymáhaná pravidla chování mnohým problémům když ne zabrání, tak určitě nedovolí, aby se staly tak složitými, až jsou neřešitelné vůbec.

     Poslouchám politiky, jak je těžké rozlišit skutečné uprchlíky před válkou a násilím od ekonomických migrantů. Čtu bláboly teoretiků, kolik můžeme absorbovat cizinců, jaké jsou naše morální povinnosti a jak jsme svědky nezvratných změn v Evropě, jimž se nemá smysl bránit. A bojím se toho,  že tak dlouho si budeme namlouvat složitosti problému, až se jeho řešení chopí příznivci skutečně děsivých jednoduchých a většinou jednosměrných cest nápravy a pak zaplatíme všichni.

     Myslím si jediné. Zoufalý uprchlík, zachraňující si holý život svůj a svojí rodiny má tu svoji rodinu zpravidla s sebou. Nenechá ji doma napospas a nezaplatí 3000USD za svůj útěk do bezpečí. To zaprvé. A za druhé, dosáhne-li po strastiplné cestě kýžené země bezpečí, se srdcem plným úlevy a vděku přijme místo v prvním táboře, kde dostane najíst, jeho děti léky a rodina třebas plátěnou střechu nad hlavou a bude s pokorou děkovat Bohu, že přežil. A co určitě nebude, to je porušovat zákony země, která mu tohle všechno poskytla.

     Tím bych začal a ostatní se třeba najednou stane jednodušším a snáze řešitelným také. Udělat si na stole pořádek, roztřídit věci i úkoly a stanovit si priority i postupy předtím než jsem začal zmateně pracovat, se mi zatím v životě maximálně osvědčilo.

     Jak už naložit s "roztříděným" problémem je další krok a já osobně jsem pro to, aby se každý přestupník proti pravidlům systému sám, kompletně a automaticky diskvalifikoval od možnosti výhody tohoto systému využívat. Technikálie jsou nepodstatné, chce to jen vůli takto postupovat. Vůli být v konečném důsledku spravedliví. K cizím, k vlastním, k sobě samým.

     A abych se vrátil do Calais, já osobně nikde nevidím například spravedlnost v tom trestat řidiče kamionu, na jehož podvozku se do Anglie nelegálně svezl běženec, když takový řidič je oběť trestného činu podobně jako jsme jím v důsledku dvojích metrů my všichni na obou stranách Kanálu. A přestupníci trestu ucházejí opakovaně.