Predátoři

To mírné mžení se stávalo nepříjemným až nesnesitelným. Nepříjemným snad pro toho, kdo jej vnímal skrze cyklicky stírané přední okno taxíku, ale určitě nesnesitelným pro tu, která na nějaké to tágo čekala.

      A tak mávla samozřejmě na první, které ji mělo míjet. Původně si snad chtěla i vybrat, vybírat, ale pak si řekla, proč? Podle čeho? Vždyť je to jedno, řidič  jako řidič. Snad jen řidičku by asi nechtěla. Sedla si na sedadlo za něj a řekla jen: "Jeďte směrem na Malešice, prosímvás, já Vám pak řeknu."

     "Jistě," odpověděl naučeně, ale pomyslel si, že teda takhle to má fakt rád, jeď tam, nevím přesně kam... Zapnul taxametr a rozjel se. Podíval se do zrcátka, ale moc z ní neviděl. I tak už ale stihl, ještě než nasedla, zhodnotit, že je to mladá holka, krátké blond vlasy, docela hezká. Která mladá taky není hezká. A podle hlasu dost nervózní, si teď přidal. Odkud asi jede takhle pozdě? Od milence? Od kamarádky? Z párty- no to asi ne, jeví se dost usedle. Ale tak nějak smutně. Nepohodla se doma a jede nahonem jinam? Bavilo ho si zpestřovat šichtu podobnými úvahami, kolikrát se i nakonec dozvěděl, jaká je pravda, ale většinou zůstávalo jen u úvah a spřádání myšlenek.

     Viděla vlastně jen jeho hlavu. Zezadu. Nahoře už docela pleš, rozhodně nebude nejmladší. Určitě má dávno i děti, možná i vnoučata. Proč dělá tuhle práci? A proč jel zrovna dneska tady a teď? Osud, náhoda? Dost Kateřino, dost! Už ses rozhodla, nebo ne? Nevíš?

     "Prosímvás, já na něco zapomněla, můžeme se vrátit zpátky na Žižkov? Děkuju."

     "Jistě", řekl podruhé, otočil káru a vracel se zpátky. No, zmatek v tom máš, děvče, viď. No něcos prožila, o tom žádná. Možná, že ani nevíš, kam jet. Vyhodil tě přítel. Tašku vlastně nakonec máš docela velikou. Vyhodili tě rodiče a není přítele, ke kterému jet? Že by? Že by ti třeba přišla vhod malá garsonka na jednu noc, nebo víc nocí? To by mohlo být fajn... Však ty se ještě rozpovídáš.

     Do tý pleše, to bude nejlepší. A aspoň dvakrát, třikrát, nejsi Káčo žádnej silák a to kladívko taky není nic moc. Musíš, musíš. Hlavně, aby to stálo za to, je po půlnoci, určitě už něco musel utržit.. Bože, jak já to potřebuju a jak mně se to nechce udělat. Jak to udělám, bude to. Bude to a nebude cesty zpět. Ale musím, musím a chci. Chci? Ne, ještě chvilku chci být dobrá. "Ale ne, promiňte prosímvás, vždyť já to mám tady",  okázale zašátrala v kabele (nahmátla kladivo až ji zamrazilo), "takže prosímvás na Žižkov už nemusíme, ale stejně pojedem jinam, směr centrum a potom přes Hlávkův most prosímvás do Holešovic."

     To je samé prosímvás, pomyslel si a cíl stejně takovej nijakej: "A kam tam slečno, prosímvás?" protáhl ironicky.

      "Já vám tam řeknu."

      No, jasně, řekne anebo taky řekneš, že nemáš peníze, to známe. Už teď to máme za skoro tři pade. Ale ty zaplatíš, nějak zaplatíš, na to já mám čuch, usmál se v duchu a pocítil napětí, jako už pár týdnů ne. Budu jí muset trochu rozpovídat: "A co takhle pozdě, slečno, nějaké trable?"

     To ji zaskočilo. Nechtěla si povídat, fakt ne. Musí se soustředit. "Ne, jsem v pohodě!", zakřičela.

     "Jasně, pardon, slečno, já jen, jestli nemůžu nějak pomoci."

     "Ne, promiňte, ne, jen potřebuju odvézt." Co se do toho míchá, jak mi je? Debil. Zaslouží si to. Pomůže mi, to se ví, že pomůže....Sevřela pevně kladivo, pořád ještě schované v tašce.

      Panebože, to je teda dílo, to by mohlo jít, mohlo....Ta je rozhozená od pohledu, jak ji v tom zrcátku nevidím. Však už jsem za tím volantem něco zažil a ženských taky dost, no ne? Aspoň bude jednou na co vzpomínat. Stejně jsou všechny stejný a úplně různý... A tahle bude jistě přičinlivá, příjemná, voňavá, prostě mladá vděčná holka má něco do sebe. Hlavně už se rozhodni, náno, jsem tady, čekám!

     Musím se rozhodnout, rychle! Teď. Ne, teď ne, ale až přejedeme řeku, pak mu řeknu, ať zajede za Výstaviště, tam by to určitě šlo: "A prosímvás, pojedeme do ulice Za elektrárnou, kousek za zimák až za ten viadukt, jo?"

     "Jo." a jen polkl. Kam tam, proboha. No ta to snad chce přímo v autě. Dobrá, osud je osud, na mojim kanapíčku může být klidně až repríza, proti gustu... úplně se v duchu roztetelil. Aby ne, tak pěkně se ten večer začal vyvíjet. Za přejezdem odbočil mírně vlevo a pomalu dojel na červenou. Čekali. Tady ten interval bývá delší.

    "Máte děti?!" vykřikla najednou. Musela se zeptat. Kladivo svírala křečovitě a musela to vědět. Děti. Táta. Možná vnoučata. Blikla zelená.

     Rozjeli se. "Mám, tři," odpověděl neochotně, ale kupodivu pravdivě, "ale už veliký, dospělý", dodal honem, aby to zachránil.

     Pustila kladivo. Nemůžu, jsem srab, srab a chcípnu bez tý dávky, ale nemůžu: "Tady, tady mi zastavte, hned!" Ani nepočkala, až auto opravdu zastaví, otevřela dveře a utekla do tmy.

     No jestli jsem to netušil! Svině jedna zasraná. Přes pět stovek v prdeli. Vystoupil, zavřel ty její dveře, podíval se o tmy, kde zmizela a pomyslel si, taková to mohla být pěkná noc...