Moje milá Dr. Simča mne na odběry posílá pravidelně. Už tam všechny též milé sestřičky znám jak svoje boty a ony jsou po mé krvi profesionálně příjemně lačné. A otázky před, při i po znám nazpaměť, taktéž mám naučené odpovědi.
Ani na recepci nemocnice už mne jako štamgasta nelustrují, či že by se dámy obtěžovaly vysvětlováním cesty k jehlám, to jim taky nepřijde jako efektivní. Jen Jéé, dobrý den, zase k upírům, jo?... a hotovo, dvacet. Jsem tam skoro jako doma, řeklo by se, ale dneska tenhle příměr dostal nečekaný rozměr.
Jehly dnes ráno třímala v rukou nová síla, samozřejmě stejně milá a krásná jako všechny na oddělení, ale tím pádem struktura otázek doznala změn.
Před odběrem ještě standard, což jsem byl rád, neboť jsem mohl znovu použít svoji otřepanou repliku, kterou ještě ona nemohla znát.
"Nedělá se vám při odběru špatně?"
"Ne, při odběru ne, to vždycky až když přijdou výsledky.", vyrazil jsem do vtipné ofenzívy, ale moc smíchu jsem se nedočkal.
"A vy těm číslům rozumíte, vy jste nějak vzdělán v oboru?"
"Ne, to ne, ale moje paní doktorka je umí vždycky tak sugestivně interpretovat, víte?"
"Aha, tak si zacvičte."
První zkumavka se rudě naplnila a sestřička přiložila další v řadě. Podívala se přes sklíčko zkoumavě.
"Vy berete léky na ředění krve, že?", nečekala na odpověď, taky to má v papírech, že jo, "a pil jste ráno něco?"
Takhle se mi tam nikdy neptali, důvěřovali mi, že umím číst přiložené letáky od praktičky Simči a teď tohle! Jak to mohla pouhým okem z té zkumavky poznat?! Zazmatkoval jsem. Pochopitelně, protože ráno před odběrem jsem opravdu mimořádně zhřešil.
"Pil, néé, to nepil, to musí být nějaký zbytkáč ze včerejška nebo co..."
"Vy jste se včera opil?!"
"Ježiš, ne, neopil, ale pivo po večeři jsem měl, a ráno dva oříšky, omylem,...", přiznal jsem úplně všechno najednou. Stejně jsem v tom nevinně, to je taky nápad od ženy nechat nedojedenou misku buráků na stole...
"To nevadí, já jen že pít před odběrem můžete. Vodu, teda, nesladkou. I ta krev vodu potřebuje. A někteří pacienti nepijí ráno nic, i když přijdou jako vy až před jedenáctou, a to je špatně.", konečně se usmála. Dokonce mi potom povyprávěla, že na podobnou otázku se jí jedna pacientka přiznala, že si na kuráž prý dala jednu vodečku, ale jen malou, že se jehel hrozně bojí.
A já se zase přiznal, že jednak ty piva byly večer dvě a hlavně, že mne rozhodila podobnost její nečekané otázky s tou, kterou slyšívám pokaždé, když přijdu z práce o hodinu později. A že jsem se najednou cítil jako doma.
