O čem snít

Máme teď mnozí dost času i na blbosti. Třeba se zasnít, i když nespíme. Nejlíp o tom, jaké to jednou bude.

Jaké to jednou bude krásné, až toho mrňavého zmetka konečně odkážeme do patřičných mezí. Až zase budeme neomezenými pány tvorstva, svobodnými občany užívajícími plnými doušky výdobytků globální civilizace.

Až se zase budeme moci kochat světovými politiky, kterak s vážnými výrazy ve tvářích řeší na nekonečných konferencích, jak dosáhnout toho, aby svět vypadal za padesát let přesně tak, jak si plánují a přitom netuší, co bude s jejich městem za 14 dní. Až se budeme rozčilovat nad podstatnými problémy, jako jestli se náhodou hospody nepoloží kvůli změnám daně na pivo. Až se budeme do krve přít o to, zda národní produkt utrpí Brexitem dva nebo tři procentní body.

Bude to u nás jednou zase krásné, určitě. Budeme si nechávat posílat miliony plastových pitomin přes půl světa, létat se ochladit prohlídkou norských fjordů v létě, na lyže do Alp v zimě, na dovolenou k moři celoročně. V každém obchodě bude trvalý výběr ovoce bez ohledu na zemi původu nebo roční období, mořské ryby ve výrazné přesile nad plody domácích rybníků, soběstačnost v potravinách nebo lécích bude zase přežitek, když jsme jedna veliká Evropa a hranice jsou jen namalované čáry na mapách.

Může nám líbezný sen sice mírně kazit vědomí, že po virové krizi přijde další, ekonomická. Ale od toho přeci máme vládu, aby ekonomice a nám pomohla. Vládu. 

Navrhuji malinko jiný sen. Až se jednoho krásného dne v budoucnu probudíme do dne, kdy půjdeme všichni bez roušek do práce nebo na pracák, děti si budou balit svačinu do školy a ty menší nám bez obav pohlídá babička, zkusme se tolik neptat, co může vlast udělat pro nás, protože toho bude spousta, co budeme moci udělat my pro ni. Podotýkám, že pojmy vlast a vláda nejsou totožné.

Jak konečně můžeme vidět i teď, každý drobný počin hraje roli, každý občánek se počítá, vzájemnost má smysl.  A tak si inspirován svými kanadskými přáteli říkám, co takhle strávit minimálně příští dovču u nás doma v Česku, vyměnit lahváče aspoň jednou týdně za posezení v místní hospůdce, na dýšku nešetřit stejně jako při preferenci potravin od lokálních producentů, víc chodit na trhy než do nadnárodních supermarketů, nevyrobit si dvakrát do roka na hlavě ježka, ale co tři měsíce si to nechat přistřihnout a nepytlíkovat tekoucí odpad svépomocí ani se neupejpat pozvat si malíře pokojů namísto štětkování vlastních kocourů. A jestli ten krásný čas bez karantén přijde ještě do vánoc, nabízím minimálně ty letošní pojmout hodně tradičně, český stromek, české ozdoby, české dárky, české dobroty.

V ty nádherné budoucí časy bude víc než dřív platit, že pomocí jiným pomáháme sami sobě. Už aby to bylo. Ale co se dá dělat, zatím nám nezbývá než si snít a každou maličkostí přispívat svým dílem, aby vysněná budoucnost přišla co nejdřív. Určitě přijde, musí.

Tohle dokážeme taky, ne? A když nějaký ten turista ze zámoří zavítá k nám, budeme rádi :-)