Seriál jsem sledoval, líbil se mi a nejen kvůli ději, mě osobně uchvacovaly veškeré záběry na okresní město i okolo něj, neb jsem je měl možnost porovnávat s mojí vlastní zkušeností... z Mostu.
Nikdy jsem tam nežil. Jsem rodilý jihočech. Ale osud a láska mne dovedly do situace, kdy jako nový majitel usedlosti na severu Čech jsem nakonec musel odevzdat osud potomků svojí rodiny do laskavých rukou obyvatel tohoto regionu.
Narodila se nám tam dvojčata. Ale to předbíhám. Počali jsme je a pak po měsících se drala na svět. Spádová porodnice byla v Žatci. Tam jsme nakonec celí nesví, že ještě asi není jejich čas, přijeli a lékaři naše obavy sdíleli. Chvíli se snažili robátka porodit a zachránit, ale potom řekli jasně: MOST!
Zavolali záchranku a šup s tou mámou a dvěma miminkama pořád uvnitř tam. TAM to zvládnou, snad. Tam je nemocnice, která umí zázraky. V Mostě. Cesta pro mě, který jsem jel za kvílící sanitkou naší feldou, byla nekonečná. Ale dojeli jsme.
Kluci se narodili. S problémy, ale ty v Mostě zvládli. Nejen hned, ale i potom než je během dalších týdnů vypiplali. Každý boží den jsem do Mostu za tou mojí trojkou jezdil a snažil se přispět, jak jen to šlo. Dobře to dopadlo.
Dneska, po téměř 15-ti letech už ani nikdo neuvěří, jaká to byla tehdy holátka nedonošená. Habáni to dneska jsou. Ale Most, ten je pořád hodně stejný. To jsem viděl v seriálu.
Nikdy nebudu moci dost poděkovat všem doktorům, doktorkám, a možná ještě víc sestřičkám a všemu personálu v mostecké nemocnici za ty naše kluky. Tak aspoň takhle... VŽDYCKY MOST!
