Od malička mi někteří a mnohým to vydrželo dosud - je zajímavé, že převažuje profese učitelka - prorokují, že skončím v kriminále. A to aniž bych k tomu zavdal nějaký pádný důvod, kolikrát stačila jen zvídavost a pídění se po odpovědích. Opakovaně. Takže recidiva. Takže vlastně pádný důvod.
foto : novinky.cz
Nu, co se muselo stát v mém životě, stalo se. Dostal jsem se do kriminálu. A nejen do jednoho. Hned několik jsem jich poznal zevnitř a stálo to za to.
Předně musím říci, že ač nevinný (ale to říkají skoro všichni tam), při úvodním průchodu či průjezdu branou jsem byl vždycky nervózní, co mne za vysokými zdmi čeká, co tam uvidím, koho potkám, jak na mne ostatní budou reagovat. Trochu přeskočím, ale téměř ve stejném okamžiku, kdy za mnou katr zaklapl a mne se ujal dozorce, skoro úlevně jsem zaregistroval ŘÁD. Jasný, srozumitelný, logický řád věcí a dějů, které tam fungovaly. Ku prospěchu všech, vězňů, chovanců, dozorců, civilních zaměstnanců i koneckonců občasných návštěvníků.
Hned první věznice, kde jsem pobýval, byl Mírov, oddělení doživotních trestů. A to byla silná zkušenost, věřte. Každému zastánci trestu smrti bych doporučoval tam strávit jeden jediný den a mít možnost se stálými obyvateli promluvit či je jen pozorovat. Alespoň já jsem tam pochopil dokonale, že skutečně doživotní trest je horší pro odsouzeného než rychlá oprátka. Že je to TREST. Krutý, jak jen si ho tito vrazi zaslouží. Krutý svojí každodenně nenaplněnou nadějí na propuštění, každodenní bezvýchodností a marností doufání ve změnu.
Proti tomu Pankrác to byla selanka. Ani nemá moc smysl o tom psát, spíš takový průchoďák, než skutečná věznice.
Když už jsem si říkal, že v Česku mi pšenka nepokvete, emigroval jsem. Ale osudu jsem stejně neutekl. Způsob mojí obživy mne za vězeňské zdi neomylně zavedl i v dalekém Albionu. Náležitě jsem si toho také považoval, však ono Vězení Jejího Veličenstva, to není jen tak nějaký lapák v Horní Dolní, že jo.
Opět řád, řád a zase řád. Alespoň na první pohled. A více technologií. Neustálé skenování. Elektronické náramky. Stejné v Manchesteru i Liverpoolu, kde jsem byl. A všechno umocněno na entou pak jsem poznal ve vězení, které se vlastně ani vězením nenazývá.
Zařízení pro jedny z nejnebezpečnějších zločinců Británie se jmenuje celkem nevinně: Nemocnice Ashworth. Za jejími zdmi jsou drženi, podle možností léčeni a přesto zde namnoze umírají pedofilní vrazi, sexuální maniaci, sérioví sadističtí násilníci a další vězni s psychiatrickou diagnózou. Bezpečnostní pravidla a opatření dovedená až snad ad absurdum. Koneckonců, také to bylo jediné vězeňské zařízení, kde jsem podepsal časově neomezený slib mlčenlivosti o všem, co jsem uvnitř viděl a zažil, takže se nijak nerozepíšu.* Ale bylo to také například jediné vězení, které jsem kdy - dokonce opakovaně - navštívil, kde jsem nikdy nepotkal žádného vězně, tedy pacienta. Ani na dálku jsem jej nezahlédl. Divil bych se dokonce, zda se tam vůbec kdy nějaký chovanec měl možnost potkat s jiným odsouzencem. Ale už vážně dost prozrazování.
Aby mne nakonec opravdu nezavřeli. Ale co, aspoň bych už věděl, do čeho jdu. Ale pokud se už třeba nikdy za katr nedostanu ani na návštěvu, i tak jsem rád, že jsem tu možnost kdy měl. Zajímavá, inspirující i odstrašující zkušenost.
* P.S.: Veřejné info o tomto zařízení lze mimo jiné najít ZDE
