Komín

Popelářem, kuchařem, potom autobusákem a ještě dřív, když mne poraněného vezla kvílející dvanáctsetdvojka stejšn do nemocnice na Karlák, tak taky řidičem sanitky, co může jezdit na červenou.

Tím vším jsem kdysi chtěl být. A nebyl. I když, odpad na lince jsem  v životě třídil, vařil hostům na horském hotelu a jak se oblizovali, pro nášup si posílali, i na majáky se najezdil dost a snad jen ten autobus mne minul, o vlásek, protože volantem velkých i ještě větších samohybů jsem točil tu i onde dost. 

Ale vlastně vůbec nejvíc jsem chtěl být jako kluk zedníkem. Fascinovala mne ta jejich dovednost za jediný den postavit nové, co tu dosud nebylo a najednou stojí. Jejich fortel, kdy vezmou do ruky cihlu a poklepou kladívkem a z kvádru je tvar, který přesně potřebují. A jak už ráno vědí, jak ty základy, zdi, příčky, překlady a věnce budou odpoledne vypadat. A jak večer samozřejmě zapijí hotové dílo pivem a hned zase vědí, co postaví zítra.

No, byla to léta sedmdesátá, takže mne i lákalo, že takový zedník na melouchu dostával 30, ba i 40 korun československých na hodinu, a to bylo víc než moje kapesné na celý měsíc. A navíc osobní zkušenost, naši rekonstruovali můj téměř rodný dům, maštal se měnila na kuchyň, přibyl splachovací záchod, zvedalo  se patro, ze stodoly měla být garáž.

Ta vůně míchaného betonu a malty mi zůstane v paměti navždycky. Cpal jsem se ve svých 11, 12 letech do každé práce. Vytahoval jsem ze starých fošen rezavé hřebíky a rovnal je k novému použití, kátroval písek, míchal štuk, ale nejvíc jsem toužil po zedničině opravdové. Napřed jsem samozřejmě mohl jenom přidávat, ale vypracoval jsem se a naši, děda i melouchující sousedé mi časem dovolili víc, fakt stavět! Vzít do ruky lžíci, nabrat maltu, položit šáru, upravit ji, položit hezky podle špagátku cihly jednu vedle druhé, poklepat je pěkně do roviny, pak je vyspárovat a takhle jednu řadu cihel po druhé, občas zvednou lešení a používat průběžně olovnici a pokračovat, až je zeď hotová. Nádherný pocit.

A co teprv, když mne strejda zedník přizval za odměnu ke stavbě komínu. Na to už musí být fištrón. Pěkně do čtverce či obdélníku, a nepřesnosti se netolerují, komín musí být prostě rovně svislý, aby táhl správně. Je to +- 40 let, co jsem pojal jsem myšlenku svůj životní úspěch nějak zhmotnět v čase. Jasně, tehdy mi připadalo, že takový úžasný komín tady bude navěky, jako pyramidy či vítězné oblouky a tak. Do poselství příštím generacím jsem investoval vlastní dvacetník. Bez dalšího jsem ho zazdil do spáry. Navždy, navěky. Bude prostě tam.

Nikdy jsem se zedníkem profesionálem nestal, jakkoli rád zedničím dodnes a snad i leccos postavit, obezdít, obložit a vyspárovat umím. Umějí však i jiní. Třeba brácha. Ten se například po pouhých ani ne 35-ti letech rozhodl, že "můj" komín již nestačí a bude se bourat a budovat jinak. Pomáhal jsem mu nezištně, ovšem s nadějí, že vzkaz budoucím generacím najdu. Marně. Co naděláte, tak tedy v novém komíně je pro potomky česká korunka.

Kdepak, budoucnost, natož věčnost raději neplánovat, kdo z nás může vědět, jak dlouho čas trvá?