Kocovina

Hlava mě bolí, v hubě jak v polepšovně, každý krok abych nadvakrát plánoval... kocovina, co bych taky chtěl, ale...!

Ale dyť já včera večer nepil! Může za to láska. A to ta trvalá. Už jsem si všiml a zvykl, že když si moje milovaná během dne podvrkne kotník a navečer mi o tom popovídá, začne mě příslušná noha pobolívat. Je to něco jako s dvojčaty. Jednoho píchnete do prstu a druhý si jej pofouká.

Velká láska.

Mělo mne to ráno varovat. 

"Ty, Honzo, já ti měla sen!"

05:30

No, na to mám teď fakt náladu, jsem se sotva vzbudil a jdu se umýt, "Jdu se umýt, potom!!!", skoro křičím.

Umyl jsem se, a seznal ten sen: "Krásná svatba, spousta hostů, Honzo, cikánská, tančilo se, zpívalo a já pila, pila, co se dalo, Honzo, já, která nepiju, co to může znamenat?"

"Co by?", povidám nato já, kterej občas asi piju, copak já jí můžu poradit, ráno, pár minut před tramvají, která mne odveze vydělávat vezdejší.

"Hrozně mne bolí hlava, víš? Fakt jako po opici.", přistoupí ke mně a NÁDHERNĚ mne políbí. Jak to umí jen ona, láska moje jediná. Ale!

"Nekecej, nevěřím na tyhle psycha," jsem opravdu poránu hodně nabroušenej, hlava tě přece bolí dost často a sny v tom asi nebudou, takže odcházím na tramvaj: "Čau!".

"Čekala jsem od tebe víc...." slyším ještě od výtahu a pak vstoupím, sjedu a jdu na nenáviděný ranní spoj.

Už ve výtahu to začalo.

V tramvaji jsem to zaznamenal jako fakt.

A celý boží den to buší, drásá, kvílí a kroutí mne to. V MÉ hlavě. Bolí mě jako střep. Jsem jak po opici.

Spřízněné duše. Láska. Polibek. A hlava bolí. Strašně!!! Jo, velká, trvalá láska, asi...