Když je mi smutno...

... zapaluji si svíčku a zírám do plamene, jak už jsem kdysi z Anglie psal, ale mám i jiné terapie. Třeba si pouštím Katedrálu o třech dějstvích, tak nádherně stvořenou panem Zdeňkem Mahlerem a ČT.

Asi jsem špatným recenzentem, protože za panem Mahlerem je tolik krásných děl, statí a též filmů dokonce oskarových, že nějaký ten - byť třídílný - dokument je nemůže zastínit, ale co se mých pocitů týče, zde je jeho vrchol.

Krásnými slovy, větami a k tomu i obrazy a hudbou tam můžete vidět, jak se dějiny našeho národa a vlasti dají nalézat v jediné budově v pravém srdci naší země. Ano, takhle vzletně o naší historii hovoří a takhle vznešeně je ji možno z jeho úst vnímat. A to je ten balzám. Když je mi smutno z věcí přízemních, současných, hrubých ba i sprostých.

Tehdy si vzpomenu na pana Mahlera a jiné, kteří dovedli českou věc povznést tak vysoko, že se v evropském, ba ani světovém moři neztratí. Jak to říkal pan Vaculík na památném 4.sjezdu spisovatelů v roce 1967, jen ten národ má nárok na existenci, který může kulturně obohatit i jiné národy. Jistě, doba byla jiná, politické hledisko rok před okupací hrálo svoji silnou roli, ale silné myšlenky si myslím žijí dál. A to i on tehdy jen čerpal z odkazu národních buditelů století devatenáctého.

Harmonie obrazů a komentáře, celé tři díly. Moc pěkné a děkuji Vám, pane profesore. Pane profesore vpravdě renesanční. Děkuji. Pomáhá mi to. Svět je najednou takový trochu lepší.