Me too, chtělo by se mi napsat, ale těžko, nikdo mi vlastně nic špatného neudělal a už vůbec ne v dávné minulosti. Sám jsem si do pastičky nedávno vlezl a dlouho ani netušil, jaká je to past. Tedy, dobře mi tak.
Celý dlouhý život jsem žil jako normální chlap, pracoval a měl kolegy, sem tam kolegyni, to jo, ale jak v ozbrojených sborech, tak mezi řidiči náklaďáků anebo pracantů na stavbách bývaly ty děvy spíše jen ozdobou kolektivů.
Ani jsem se nenadál a ozdobou jsem se stal sám. A i vím proč. Zženštěl jsem, zestárl a jak mne tak všechny klouby, údy a vůbec celý já začaly pobolívat, hledal jsem něco pohodlnějšího, na tělo méně náročného a tak. A tak! A tak se stalo, že jsem po padesátce zakotvil v tak ženském kolektivu, že ani když jsem zkusmo učil na škole angličtinu, takhle hrozné to nebylo.
Abych nebyl nespravedlivý. Kolektiv je plný krásných, chytrých. šikovných a vůbec úžasných členek, ale dohromady... Percentuelně je to asi 95/5 nebo tak nějak. Kolektivy mají svá pravidla a své zákonitosti i mantinely. A dodržovat je a uznávat je základem úspěchu, jak být členem.
"Holky, já to zase dostala, já se z toho snad (píp), s tím se nedá dělat, mně to nebaví, já se asi (píp).", tak tohle jsem prvně vyslechl přes zástěnu a zůstal docela paf.
"Ten můj je fakt debil, já už nevím co s ním (píp, píp, píp)", a následoval výčet jeho údajných hříchů, za které bych se do té doby ani nezastyděl.
"Děvčata, ty výkazy prosím do pozítří, děkuji", dí paní vedoucí a já se chvíli raduji, že pro mne to neplatí.
"Hele, koukni na ty kalhotky, co mi koupil ten borec z Brna" ,vytahuje kolegyně sukni hodně vysoko než si mne všimne, "No Honzo, otoč se (píp)!".
Na druhou stranu, ty holky, dívky i paní umějí vzít za práci jako málokdo. Deset, dvanáct hodin nejsou výjimkou a i to mne pohltilo, a práce mě baví. Takže jsem se snad stal součástí kolektivu a ony berou mě a já určitě je.
Ale mlýn je mlýn a mele, mele. Před letošními vánocemi jsme trochu oslavili konec všeho předchozího shonu, pojedli chlebíčků, popili dětského šampáňa a nakonec i společnou fotku vyselfili.
Jsem lev, to se nedivte, že jsem se doma musel pochlubit. Tři krasavice okolo mne, to musela žena přece vidět. A viděla, kolegyně se jí zdály sympatické, ale něco jí stejně nesedělo: "Si pořád stěžuješ, jak je vás na všechno málo, ale tady je vás plná kancelář!?"
A já, navyklý po té době, jsem spontánně opáčil zásadně: "No, jo, teď jsme tam byli čtyři, ale třeba loni před vánocema, v tom nejhorším, to JSME TAM ZBYLY JENOM DVĚ!!!"
"Honzíku", začala žena odpovídat nepřirozeně něžně, "jsi v pořádku? Třeba by stačila nějaká změna... kolektivu... horníci, znovu do armády, pivovar...", ale to už se také smála a já s ní.
Dám si na tyhle věci ale stejně pozor, hlavně proto, aby doma zůstal kolektiv pokud možno smíšený.
