Na českých silnicích zuří válka. Řidiči elektro i těch dávno bruselskými směrnicemi odepsaných spalovacích aut jsou na kordy. Na kordy s lidmi, co jim k pohybu postačí jedna stopa a bez motoru.
Jsem konzerva. A zdědil jsem kolo. Hezké, červenožluté, s pohodlným sedlem, počítačem šlapů, přehazovačkou... Takové bych si nikdy v dobách, kdy jsem dostal oježděného dámského pionýra začátkem let sedmdesátých, ani nevysnil.
To by bylo škoda si na něm nevyjet. A tak jezdím, pohříchu do hospůdky a nazpět. A to se prej dneska taky už nesmí. Ale u nás na jihu a tam, kde jezdím po lesních cestách, to snad tolik nevadí. Ale změnilo mne to. Jako celoživotní řidič všeho možného od trabantu přes osmikolu tatru až po tank abrams jsem byl vždy trošku odměřený vůči těm šlapouchům na krajnici.
Když mne povinnost dojet pro chleba donutila šlapat po okresce nejen k hospůdce, ale až do sousední vesnice, pochopil jsem i jak se cítí druhá strana barikády, tedy MY cyklisti, když je natěsno objíždí traktor či dokonce kamión. Bojíme se.
Od té chvíle jsem byl tolerantní k cyklistům i za volantem. Dokonce i v Třeboni. A to je co říci, jak mi jistě dosvědčí místní včetně blogerky Dianové. Proto sláva zákonodárcům, že už teď méně než 1,5m od cyklisty je zločin a že drony to hlídají. To trochu kecám, byl bych spíše pro jinou úpravu zákona.
A pak jsem jel opět, pro pečivo pro rodinu a pivo pro mne, přiznávám. V úzkém profilu, šlapal jsem úpěnlivě, abych za mnou zdržovanému rangeroveru brzy uhnul, ale neušlapal. Zabrzdil, bylo teplo, okénka otrevřená.
"Uhni, debile, cyklofašisti zasraný, všude se motaj!"
Předjel mě celkem v pohodě, takový pěkný velký auto, a na střeše tři kola. Kampak si asi pak vyšlápnou.
