Co ze mě bude?!

     Nevím, ale moje nejbližší okolí má jasno, nebude to nic moc, asi... Nikdy snad není pozdě, oponuji já...

       Už cestou z víkendu jsem se těšil, jak si dám k večeři ty naložené utopence a protože chléb má být určitě čerstvý, zastavil jsem u pekárny pár bloků od destinace. Probudila se:

     "Co je? Bouračka?", je to od přírody tragédka, nic lepšího jí při zastavení nenapadne.

     "Ne, už jsme skoro doma, jen koupím chleba."

      "Na co? Máme tam rohlíky. A k večeři ohřeju šunkofleky z mrazáku, stejně to musím odmrazit."

      "Chci uchutnat utopence, už by měly být...", nečekal jsem na odpověď, vytáhl pro jistotu klíček ze zapalování a odběhl do krámku.

     Klimbala i při příchodu, ale startování ji opět probralo: "Utopenci, salámky, klobásky, šunky... Hrůza, copak ty nečteš noviny!? Ale čteš, viď? Jen je ti to jedno, jak dopadneš... Je to všechno jed. Karcinogenní, zhoubný jed! A hlavně, je to šíleně na tloušťku! Ovoce nejíš, luštěniny abych do tebe cpala úskokem! Proč si myslíš, že i ty šunkofleky dělám ze sójových plátků? Pro nás, pro tebe hlavně, podívej se na sebe. Honzo, budeš tlustej! Proč se aspoň trošku nehlídáš? Co z tebe bude?! Tlustej, nemocnej chlap! Zabije tě to! Co z tebe bude?"

      To byla otázka, která mne fakt dostala. Naposled jsem ji slyšel před dobře čtyřiceti lety, když jsem odbyl pionýrský pozdrav a souška okomentovala mojí výmluvu, že jsem unavený podobným zvoláním doplněným informací, že soudruh Gottwald nebyl unavený nikdy...

      Ale teď se nedám. A naopak si dám utopence a bude ze mne to co doposud. Tlustý ignorant, požívající ovoce jen jako vzácný dezert za odměnu. Protože například zeleninka je podobně zdravá a tu já i těm utopencům do nálevu dávám, k uzenému přikusuji a pod hovězí notně podkládám.

       Ale na druhou stranu řekněte, není to úsměvné se dočkat takhle výhružné předpovědi skoro v padesáti, kdy už docela tuším, cože to ze mne jednou bude , notabene od člověka, který to moje bytí se mnou v dobrém i zlém sdílí ? Ne, není to úsměvné, je to krásné. Protože to znamená, že mne má ráda a bojí se o mne a stará se o to, co se mnou bude... Má mě ráda a myslí to se mnou dobře, útočilo na moje svědomí.

     Zastyděl jsem se. Neotevřel jsem tedy po příjezdu domů zavařovačku s utopenci a pojal originální nápad. Nic nezdravě syrovějšího jsem doma neuchovával a fakt jsem si myslel, že když jako ironickou omluvu za svoji nezdravou rozežranost dám na kousek toho čerstvého krajíčku onen dlouho schovávaný a velmi dobře uležený v ochucené soli naložený špek a nabídnu jí ho coby tlusťochovo usmíření, zasmějeme se oba, omastíme si mordy a usneme s dobrou myslí...

     Načapala mne u ledničky: "Co tady hledáš?"

     Vzdal jsem to: "Měl jsem tu kousek pikantního špeku, promiň..." a styděl se opět a ještě více.

     "Špek? Aha... takovej červenej, paprikovej? Jo, ten tam byl, ale nech to, prosímtě, ten už tam dávno není. A víš co? Pojď, ochutnáme ty utopence, čas od času můžeme přece zhřešit, no ne, Honzíku?", usmála se tak neodolatelně, jako ostatně vždycky, když slibuje hřešení a bylo tak jasné, že jí špíček chutnal.

     A mně dnešní večer nakonec taky...