Co my víme...

Všechno špatné je k něčemu dobré - Nechval dne před večerem - Cesty Páně jsou nevyzpytatelné - V nouzi poznáš přítele - Na hrubý pytel hrubá záplata - Tak dlouho se chodí se džbánem... a jiná...

… i jistě mnohem výstižnější přísloví by uměla použít teta Kateřina. Kdyby věděla, jak to dopadne. Ale stejně jako ona, ani my to nevíme dřív, než to opravdu dopadne. Jedinou jistotu máme v tom, že se ještě nikdy nestalo, že by něco nějak nedopadlo.

A tak si dopřávám luxus představy, že to dopadne dobře. Že celé lidské dějiny jdou v dlouhodobém trendu od horšího k lepšímu, což lze doložit fakty vědecky fundovanými, že i ty nejhorší excesy se nakonec srovnaly do plynule vzestupné křivky, že lidský génius doposud vždy a bez výjimky zvítězil.

Měli jsme tu celosvětové hladomory, pandemie chorob bez možnosti účinné ochrany toho posledního miminka  i lidstva jako celku, klimatické změny gigantických parametrů, historicky včera rozpoutané války tak ničivé, že si je žádná předchozí - a přiznejme si, ani současná - generace neuměla vůbec představit a pořád tu jsme. 

A když tak nyní vše pořád ještě poměřujeme penězi, zažili jsme docela nedávno poklesy výkonu ekonomik skoro řádově nesrovnatelné s tím, čeho se bojíme nyní. Jednotlivé národy před třeba jen desítkami generací nazpátek přežily nejen decimace, ale vymření až na zlomky procent populace, majetky mnohokrát v dějinách vzaly za své až na dno, lidé doopravdy živořili. A nemylme se, před 10 lety, před rokem, loni na podzim, kdy byl svět jakoby v pořádku a žádný mrňous breberkový nás neohrožoval, tak i v těch krásných dobách lidé po celém světě třeli bídu, umírali na pro nás neškodné nemoci a vedli nesmyslné války.

Zatímco jsme v hrůze naslouchali šoubyznysově populárním kazatelům brzké ekologické zkázy, skutečně chytří lidé pravidelně a pořád a pořád stejně marně varovali, že jestli může něco lidstvo ohrozit, tak jsou to viry a bakterie. Malí, neskutečně přizpůsobiví a nemilosrdní a hlavně mnohem zkušenější obyvatelé Země či Vesmíru. Byli tu před námi a budou i po nás, s tím těžko něco naděláme.

Teď proti jednomu z nich vedeme bitvu, na válku si netroufneme. Bitvu vyhrajeme, o tom není pochyb, ve válce budeme dál a navždy a co si takhle vzít z bitvy ponaučení. Umíme to, mnohokrát si je lidstvo vzalo.

Většinou jen načas, ale i to stačilo, aby vítězilo. To poučení se jmenuje POKORA. Uvědomění si, na co máme, odkud přicházíme a kam jdeme. A - že jsou věci nás všechny i nás jednotlivě přesahující měrou, kterou nikdy úplně nepochopíme. Tahle pokora nás může přivést i k docela konkrétním poznáním, ještě včera kacířským, namátkou:

- předbíhat technický a technologický pokrok ideologickými direktivami škodí

- subsidiarita je dlouhodobě výhodnější než globalizace za každou (nejnižší) cenu

- v jednotě je síla, pokud máme shodné zájmy, najděme tedy nejmenší společné jmenovatele

- ať chceme nebo ne, existují neuchopitelné věci jako dobro a zlo, pravda a lež, spravedlnost a bezpráví, kterými se jako lidé od virů a jiných nižších forem lišíme a jejich relativizací jen snižujeme vlastní úroveň a brzdíme náš pokrok

Jak nám popřál nejmenovaný a dosud asi nenarozený politik: Hodně zdraví, méně strachu, více sebevědomí!