Banky

Dnes už pozorováním sama na sobě vím, že i od pohledu životem otlučení muži nemusí být automaticky za každé situace kladní, příkladní a moudří.

Ale jako malý klučina jsem to měl pochopitelně jinak. A když můj děda něco řekl, tak to prostě tak bylo a když něco udělal, tak se to určitě jinak dělat ani nedá ani nesmí. Pro mě to byl neomylný skvělýá muž, který tady na světě byl jen pro mě a ostatní vnoučata a to, jak těžký život si prožil, jsem se dozvídal postupně a souvislosti mi docházejí dodnes.

"Banky, dvoje, prosím."

"Cože chcete?", optala se dost nerudně prodavačka přes ušmudlaný pult někdy v roce 73.

"BANKY", pokusil se můj děda artikulovat co nejhlasitěji.

"Nemáme", dořešila naučeně transakci ta dáma a my jsme odcházeli, když v tom je děda zahlédl v regále za obchodnicí.

"Máte je, támhle", vrátil se můj děd hbitě na začátek fronty a vítězně ukázal na sáčky za ní.

"To jsou ale křupky, pane."

"No vždyť, co se divíte?"

Žena za pultem se dál nedivila, dva sáčky s arašídovou pochoutkou prodala, ale já jsem i přes ten pult v jejích očích uviděl něco jako shovívavost až pohrdání a urazilo mě to. Stejně jako to, že celý svět neví, že můj maličký bráška už je tak šikovný, že umí pojmenovat všechno, co vypadá jako bonbónek a chutná mu, slovíčkem banky a my tedy samozřejmě celá rodina těm věcem také tak říkáme. 

A že nemá řádný respekt před vševědoucím, moudrým a hodným dědečkem, který nám dětem ty dobroty kupuje.

xxx

"A ještě banky", pousmál jsem se dnes ráno pod roušku někdy v roce 20, když jsem na pult ve vietnamském konzumu vyndával poslední položku nákupu. Vnoučata je milují. Jo, letí to...