Když si po zralé úvaze zvolíte takové povolání, představujete si jej samozřejmě v krásných barvách hlavně růžových odstínů. Předně si myslíte, že budete vozit lidi.
Kdybych chtěl vozit zvířata, udělal bych si v autoškole C+E a dovážel dobytčata na jatka. Ne, já jsem cílevědomě šel za svým, naučil se základní fráze jako Dobrý den, Nashledanou, Ale to je normální cena, Taxametr se na trase z letiště nikdy nezapíná a Bohužel nemám nazpátek ve všech světových jazycích, složil náročnou zkoušku z místopisu, nechal si zatavit taxikářskou licenci do fólie a hlavně, hlavně dal spoustu prachů do auta. Ono taky dát do kupy Mondeo z roku 2002, aby vypadalo, jezdilo, brzdilo, svítilo a vevnitř vonělo vyjde na hezkých pár tisíc!
Ale já to rád udělal a splnil si svůj sen. Jak se ale realita liší od mladických snů čerstvého padesátníka. Na letiště jsem se poprvé dostal po týdnu, na opožděný přílet českého manažera čekal tak dlouho, že jen za parkování jsem dal tři stovky a ve finále ten jouda vytáhl nějaký papírek, že prý je to voucher od firmy, co pro ní jezdím. Na účet mi přišlo třistapade a do mailu po mém dotazu ohledně parkovného odpověď, že jsem blbec, když nevím, že čekat se má zadarmo na shellce před letištěm.
Ale to nic, daleko horší se děje každý den. Ten náš dispečink má extra smlouvu nebo co s nějakými důchodci, protože každý druhý klient je senior, co jede k lékaři, na nákup anebo k příbuzným o čtyři ulice dál. Na fakturu! Ale co je vůbec nejstrašnější, snad každý třetí z nich má psa. Rozumím, že jsou už osamělí, že tu němou tvář potřebují, ale víte co to znamená pro nás, řidiče? Vždycky zajet po akci na pumpu, za své vyluxovat auto, protože co kdyby náhodou hned další pasažér byl naopak někdo nóbl a já ho zaneřádil chlupama.
Prostě, po půl roce, jak slyším hlas z dispečinku : "... a pán má pejska, jo?" , naježím se sám jak Žeryk. Pozoruju na sobě, jak přestávám mít zvířata rád. Ovšemže, na kuřátko na paprice nebo čuníka se zelím případně kravičku v guláši se to nevztahuje, ale psy poslední dobou nemusím potkávat už ani v parku.
A včera zase. Varování "...pán má pejska..." a měl. Pršelo, děda i pes mokří, uvelebili se společně na zadních sedadlech a po cestě za 128 korun vystoupili. Zajel jsem za roh a šel obhlídnout škody. Hrůza. Sitze zasraný jak jetel, smrad z mokrý čuby, chlupy nalepený i na stropě. Klel jsem na pumpě jak pohan a nijak mi nerozveselilo ani to, že zase vysvitlo sluníčko a byl nádherný teplý den.
"... a paní má dvě kočičky, v přepravkách...". Cože?! To se mi snad zdá, co jsem komu udělal litoval jsem se cestou na adresu a v duchu přemýšlel, jestli by to nebylo lepší na těch jatkách, třeba i ne jako řidič, ale klidně přímo u porážky.
U chodníku stála anděl. Tedy samička od anděla. Něco opravdu krásného. Stáhl jsem okénko a slečna se do něj naklonila tak, že dívat se jí do očí sice bylo profesionální, ale v praxi nemožné.
"Mám dvě kočky. Nevadí to?"
Mlátilo se to ve mně, to vám teda řeknu. Zhruba od pasu nahorů by se chtělo nevrle odpovědět něco jízlivého až urážlivého, zbytek těla, který získával navrch, naopak chtěl být ke klientce milý, vstřícný až rozverný. Oči těkaly z očí na plíce a zpět a částečně již odkrvený mozek to neměl snadné.
Však také výsledek tomu odpovídal: "Ne, slečno, kozy mně nevadí!"
Ještě než jsem dořekl nevadí, už jsem věděl. Pozdě. Bylo to venku. Slečna se na chvilinku zarazila, ale jen na chvilinku a pak se rozesmála. Ale jak! Zvonivě, jasně, zeširoka a nahlas, až jí hrudník tančil a pak mě dostala úplně.
"Tak já je naložím dozadu, jo?"
A pak už nic, normálně jsme jeli, povídali jakoby nic a když vystoupila, po zvířatech žádný nepořádek. Vždyť byly v přepravkách.
