Zlomyslný vtip říká, že každá země má v Česku jednu ambasádu, jen Peklo má dvě: Českou poštu a České dráhy. Byl jsem zaměstnancem obou firem, a tak snad mohu dát k dobru pár historek.
Dnes opět od dráhy.
Výluky patří k provozu dráhy jako kouř ke krematoriu. Smutné, nutné a ponuré. Většinou. Ale naštěstí se najdou i cestující, kteří si je vyloženě užívají. Takového jsem zažil včera. Mezi Radotínem a Berounem.
Byla to výluka plánovaná a přesto mnohými proklínaná. Jízda celý den jen po jedné koleji, vše v režimu jízdy na dohledové poměry (viz jeden z předchozích článků), dokonce i známý a věhlasný přejezd před Černošicemi byl bez signalizace, no prostě na takhle exponované trati katastrofa větší než jindy běžná.
"Počkáte, počkáte?!", vykřikoval supící padesátník už od schodů a dobíhal vlak. Jasně, že počkáme, stejně budeme čekat ještě nejmíň deset minut. "Děkuju moc", zní vděčná odpověď.
Pán si sedl hned vedle dveří, tak mohu pohodlně sledovat jeho další komentování situace.
"Ale je to moc pěkné, jak tady to nádraží opravují, to se vyplatí trochu si počkat," obrací se na spolucestující, ale upřímně, moc ovací nepobral. Do odjezdu Č+25 to zkusil ještě několikrát, ovšem s podobným (ne)úspěchem.
Když jsme se konečně rozjeli, rozjel se i on. Hlasitě kvitoval každé zahoukání vlaku a když před oním přejezem uviděl dlouhý had čekajících aut, záviděl jim, že mohou pozorovat náš pomalu jedoucí vlak pěkně zvenku.
Šinuli jsme se odevzdaně ku konci výluky a za Dobřichovicemi pak ulehčeně nabrali plánovanou rychlost."To je fofr, páni, no ale takhle ten Kárlštejn sotva zahlédnu...."
I Karlštejn jsme se zdarem projeli aniž bychom zpoždění jakkoli umenšili, když v tom se pán u dveří rozpomněl: "prosívás, a ten rychlík v Berouně na nás bude čekat? Víte, já jedu až do Chebu."
O tom, kam jede, jsem už věděl z jízdenky a bylo mi jej líto proto v předstihu: "Bohužel, to je expres, ten na nás, osobáky, zpožděné, nečeká, ani vlastně nesmí čekat."
"Tak takovej expres stojí za hovno, když neumí čekat!"
Inu, výluka se s nikým nemazlí....
