A řeklo by se ADHD...

... a přitom to byl jen hard rock. Ale nepředbíhejme. Pěkně popořádku jsem následující zažil při cestě na jih (Čech):

       Vzhledem k moderně zvládnuté dopravní obslužnosti i nejzapadlejších koutů vlasti jsem měl na přestup v pošumavském městě jen něco málo přes tři hoďky času a po vnitřním odmítnutí bohulibých variant jako krátká pěší túra po okolí, upletení svetru anebo rychlá brigáda na stavbě nové márnice (asi evropské fondy) jsem nakonec zvolil strávit vyzbylý čas hříšně v hospůdce hned u autobusového nádraží.

     Romantické místo, kde se čas zastavil. Nádhera. Trochu zakouřeno, pravda, ale jinak útulno, milo. Pivo dobré, i těsně před polednem skoro plno. Jen ten vrchní mi od počátku připadala "taková divná". Ne, o kozlovi nemluvím, na čepu byl protivínský platan, ale divná byla. Ale stejně jako prostředí celého baru, MILE divná.

     Veškerou svojí činnost nahlas komentovala včetně plánů, jaké budou další kroky, neustále do něčeho vrážela, střídavě se na hosty usmívala a jakoby mračila, že jí zdržují, ale hlavně - hlavně téměř neustále telefonovala. Buď sama někoho vytáčela anebo přijímala vyzvánějící hovory, pak se gestem či jen očima omlouvala objednávajícím, že moment, chviličku, načež na ně zapomněla a než se jich znovu všimla, byl tu nový hovor.

    To vše pod jakýmsi pláštíkem nemotornosti a zmatečnosti, každou skleničku či láhev brala do ruky dvakrát až třikrát, nesmyslně je vracela do police aby si je zase znovu brala a pokud zrovna telefonovala, přidržovala si mobil u ucha jen zdviženým ramenem, což jí na bravurnosti například běžného načepování piva také nepřidalo.

     Navíc veškeré přesuny po lokále prováděla poklusem, vždy s několika kolizemi do nábytku anebo hostů. ADHD, jasná ADHD blesklo mi hlavou a vzpomněl jsem si na svojí ženu, která vyškolena k práci s podobně "obdařenými" bližními mi mnohokrát kladla na srdce nehodnotit povrchně jen proto, že se mi něco nebo někdo zdá být divný. Nehodnotil jsem, jen usrkával pivo, pozoroval a poslouchal.

     "Dopředu, chtěla jsem to dopředu, ale když to bude dozadu, co nadělám, hlavně už se nemůžu dočkat, dej mi vědět hned jak to projde, jo? Jo?!", křičela na někoho na druhém konci drátu a upadla jí na zem miska s oříšky, " oříšky, nasypat další oříšky", poručila si a místo toho začala vytáčet číslo.

     "Možná to bude dozadu, miláčku, ale to nevadí, viď?" a nejspíš nečekala na odpověď, protože si hned zadala další úkol: "šest rumů Frantovi", a vytáhla z lednice láhev vodky. Včas si uvědomila chybu, správné panáky nakonec nalila, odběhla k Frantovu stolu. Cestou se jí jeden půldecák převrhl, ale Frantovi to vysvětlila že: "ten byl stejně pro mě, tak jakoby se stalo, dík.". To už ale zvonil opět mobil. Když zakopla cestou k němu o mojí stoličku, požádal jsem ji gestem prázdnou sklenicí o ještě jedno, což přijala tak, že otočila pípou aniž by pod ní sklenici dala. Ale jen na chvilku.

     "Pivo, pivo pro pána", ujistila se nahlas a telefon víceméně rovnou uchem zvedla, "Takže dozadu, to nevadí Eví, hlavně že tam budem. Jenom za tři a půl? No to je super !!!". Položila telefon, nasypala do sklenice na whisky arašídy a dala je přede mne. Dlouze se na mně podívala, hezky se usmála a řekla významně : "Musím mu to hned zavolat."

     A než jsem stihl zformulovat reklamaci buráků za svého platana, nejenže radostně oznámila miláčkovi, že už je to nadobro jejich, ale stihla to moje pivo odnést ke stolu, kde čekali na misku, dovřít dveře od záchodu tak, že jí v ruce zůstala klika, tu umístit do mrazáku a připravit několik kostek ledu do skleničky. Pak se na mne opět podívala a zeptala se, do čeho jsem ten led chtěl.

     "Pivo jsem chtěl... bez ledu, děkuju", řekl jsem opravdu bez jakékoli výčitky v hlase, protože radám své ženy naslouchám vždycky bedlivě a tady se vážně nešlo zlobit.

     "Pivo, pivečko pro pána", a natočila mi skvostně a bez telefonování na jeden pokus nový půllitr.

     "Tak to máme", řekla si pro sebe, položila nápoj přede mne a naprosto neočekávaně zavýskla: "Jo, jo, jo, bude AC DC! Já se snad poseru štěstím!!! Jo, JO, JO!!! Já je uslyším na vlastní voči! JO!!!, křičela na celou hospodu a nikdo se tomu nedivil...

     "Kačenko, gratulujem a nevyšiluj tolik, vždyť ty se toho holka takhle nedožiješ, jak z toho jančíš", přišla k pultu jiná paní s pánem, že budou platit.

     "Ale dožiju Maruno, a to ještě miláček sehnal předevčírem ty Ájrony, to je Ježíšek, viď?! Osmdesátdva.", zinkasovala pár paní vrchní a od té chvíle jako když přehodíš výhybku anebo přepneš střídavý na jednosměrný, abychom zůstali u správné zkratky.

     Nejsem žádný vyhlášený pivař, ale tři hodiny jsou tři hodiny a tak jsem ještě jedno poté dal, ale už to nebylo ono. Paní za barem byla normálně nezajímavě precizní, nikdo nevolal jí ani ona jemu a objednávky řešila klidně a věcně, jak se na ženu jejího postavení a v nejlepším věku sluší. Ani mezi stoly už neběhala, jen trochu s údivem ve tváři po chvilce vyndala kliku od WC z mrazáku a poprosila štamgasta od nejbližšího stolu, jestli by to neopravil.

    Ale co, já věřím, že na koncertech se zase pořádně rozparádí. Inu, hudba je mocná čarodějka. A s diagnózou ACDC se určitě žije mnohem lépe než se syndromem ADHD..