Příliv naděje: Boj o Benátky

Jednoduchý příběh, možná dramatický, ale prostý a přívětivý. Přesto bude mnohými přehlédnut či nepochopen. A je to tak v pořádku. Můžou se vůbec dnes ještě takové příběhy dít, nebo svět ztrácí svoji lidskost a emoční spojení?

Bylo tehdy tepleji, než jsem čekala. Měla jsem žízeň, a přiznávám, trochu mě už bolely i nohy. Těšila jsem se do svého hotelu, přesněji do hotelové restaurace, a pak rovnou do vířivky. Už jen proto, že den byl prozatím naplněný procházkami po Benátkách bez pauzy na oběd. Vidina oběda mě popoháněla. Trochu jsem spěchala. Při tom spěchu jsem ale zavadila klíči o větev keře, kterého jsem si nevšimla, a klíče vyletěly o další křoví dál.

"Hledej šmudlo," smál se mi vnitřní hlas. Protočila jsem panenky do nebe a začala hledat.

Uprostřed hledání jsem uslyšela ženský silně emočně vypjatý hlas. Pootočila jsem hlavu a koutkem oka zahlédla ženu hned vedle východu ze křoví, jak k řeči i dramaticky gestikuluje. "Krásná žena s velkýma očima," usoudila jsem podle toho, co jsem viděla. Nechala jsem hledání a zvědavě namířila rovnou k ní. "Pak se pro ty klíče vrať!" upozornil mě vnitřní hlas. "A no jo furt, tak asi jasný..." argumentovala jsem mu. 

Mé kroky byly doprovázeny upřímným pohledem této ženy na mě. Dokončovala zároveň, jak jsem se blížila, větu s nepřirozeně dlouhými mezerami mezi slovy. Po několika málo krocích jsem vyšla zpoza lesního porostu, přes který nešlo vidět. Musela jsem opravdu blízko, abych viděla víc než tuto ženu u křoví. Dovolila mi dojít přímo k ní na délku lokte. Když jsem se zastavila, žena lehce otočila hlavou a přestala se tak na mě těma zelenohnědýma očima dívat. Když jsem se nahnula a podívala se do jejích očí znovu, byly jiné. Už nebyly jen okny do duše, ale změnily se v oči plné obav. Uviděla jsem v nich strach a beznaděj, polehounku se měnící ve zlost. Začala jsem vnímat zvuky a rozpoznávat slova, která situaci doprovázely. Ženy úzkost pocházela z davu za mnou. Situace i slova jdoucí z davu se evidentně přiostřovali i přes to, že už žena řečnice chvíli mlčela. 

Pochopila jsem podle výkřiků, mezi nimiž zněla i sprostá slova a výhružky, že žena mluvila o nebezpečí, které hrozí městu, a o tom, jak by měli lidé spolupracovat, aby se ochránili. "Odejděte! Utečte! Zavolejte poldy." ozval se můj vnitřní hlas. Chytila jsem ženu za ruku a zatáhla do mezery mezi křovím, odkud jsem vyšla. To dav, který se rozhodl za námi vydat, zdrželo, a my měly rázem náskok, takže jsme zaběhly za další křoví a utíkaly mezi stromy dál.

Když už se zdálo, že cesta skončí lesem, objevil se před námi malý, evidentně původní kostel, do kterého nás přijal o chvilku později kněz, který nás viděl běžet ke kostelu.

Když si vyslechl, co se stalo, nabídl mně a ženě, že můžeme zůstat v kostele, dokud se situace neuklidní. Mladá žena se rozhodla zůstat na delší dobu, narozdíl ode mě, ale nic nedělat nehodlala. Zvedla telefon a zavolala kolegovi, aby jí řekl nové informace k předpovědi počasí a informace z geomagnetických přístrojů na zachycení otřesů pro Benátky. Pak řekla jen “Díky! Zavolej mi, kdyby byla změna.” Žena ještě následně zavolala několika novinářům s nabídkou informací o možné hrozbě pro Benátky a spojení s Marco De Lucem, ředitelem jedné organizace zabývající se geopolitickým výzkumem v Itálii. Alissia nám vyprávěla mezi telefonáty, jak starosta Lucas Brugola odmítl její analýzu a tezi o katastrofě. Procedila něco o šovinistickým hovadu nebo co. V parku si chtěla utřídit myšlenky. Napadlo jí, že to řekne všem, jak byla zoufalá a naštvaná. Občané města se ale obrátili proti ní, protože nechtěli slyšet o problémech, které mohou zničit jejich dosavadní životy. Neznali ženu. Cítili se ohroženi tím, že jim někdo zvenčí říká, co mají dělat. 

V Alissii jsem viděla několik vlastností, díky kterým věřila v lepší svět, který byl díky ní zase o něco méně pesimistický. Spolupracovala bez váhání s ostatními, naslouchala jim a byla otevřená k novým nápadům a uměla lidi povzbudit. Byla to součást její povahy, takže toto chování nebylo jen chováním v těžkých dobách, ale každodenní. Cítila odpovědnost za své okolí dlouhodobě, věřila odborníkům, mezi které patřila a byla odvážná a obětavá, i když to pro ní bylo těžké a narážela sem tam na nepochopení a neúctu.

Vím to, protože jsme se samozřejmě zakecali. Zůstala jsem v kostele přes noc.

Druhý den ráno jsem se ale už rozloučila, vrátila se pro klíče do křoví a pokračovala do hotelu. Vypadalo to, jako by se včera nic nestalo. Bezpečně jsem tedy dorazila na oběd, dala si sklenici mojita a ve vířivce jsem přepnula v televizi relaxační hudbu s moc hezkou abstrakcí.

Napadlo mě při koupání najít místní kanál a vyměnit lekníny na zprávy z města. Dobře jsem udělala. To, co jsem viděla, mě uklidnilo víc než abstraktní obraz. Ulevilo se mi, když sličný moderátor začal mluvit o riziku záplavy během příštího týdne v Benátkách. Mnohým to jako dobrá zpráva určitě nepřišlo, ale mně jo. Už jen dostat to do zpráv a ochránit spousty životů. O mě nešlo, já odjela v sobotu po obědě. Ulevilo se mi kvůli rebelujícím lidem v parku, že jich díky Alessii mnoho přežije. A vůbec, že mají lidé čas se ochránit.

Alessia zůstala v kostele až do záplav. Nechtěla opustit Benátky, chtěla pomoci připravit město na záplavy, které mohou způsobit škody větší než Katrina, a postarat se o lidi, kteří to zvládnou. Věděla, že bude potřeba každá ruka. "Když se pohnou příliš pevninské desky," napsala mi, "pohne se s nimi i moře. Naší planetě je úplně jedno, jestli lidé v Benátkách chtějí nebo nechtějí. Děkuji za pomoc a dám vědět, až bude po všem."