Malé noční zamyšlení nad uprchlickou krizí

Právě jsem se vrátila z hospody, kde se strhla hádka na téma pomoci nebo vyhostit. Restaurační zařízení jsou pro Čechy typickým místem pro řešení globálních problémů, ale celá diskuze mě donutila k zamyšlení. Kde vlastně stojím já

V první řadě musím říci, že jsem žádného uprchlíka osobně nepoznala a ani neviděla. Vše, z čeho si mohu utvořit názor, pochází tedy ze sdělovacích prostředků, kterým nevěřím. Takže jak si vlastně mohu utvořit k tomu všemu nějaký postoj, když nemám relevantní informace? Jediná možná cesta je, poučit se z historie.

Bledé tváře jako nelegální imigranti

Není to tak dávno, co bledé tváře vpadly do nového světa s pocitem, že jejich způsob života je nejlepší a víra v jednoho Boha to jediné správné.  Zlikvidovaly tak z pozice síly celé národy původních obyvatel. Vzaly jim vše. Postavily misie a začaly ty bezbožné divochy obracet na víru, která naprosto odporovala jejich tradicím, v kterých žily tisíce let. Jak to dopadlo? Teď ti lidé nepatří nikam. Jejich kulturu jsme jim vzali a tu novou nikdy v podstatě nedovolili přijmout, protože neměli tu správnou barvu tváře. Naučili jsme je číst, psát a spát na postelích. Jenže oni spali na zemi, protože tak mohli slyšet Matku zemi. Uměli číst, jen ne písmenka, která jsme si vybrali my. Oni uměli číst stopy zvířat a znamení přírody.

Teď nám klepe na dveře Evropy Islámský stát. Muslimové chtějí svoji víru přinést lidem, které považují za divochy a bezvěrce. Mají pocit, že jejich Bůh je lepší než ten náš a jdou si za svým. V čem jsou jiní, než bílý muž před několika sty lety?

To mi však stále neodpovídá na otázku, zda poskytnou podporu a útočiště nebo nikoliv. Člověk člověku by měl pomáhat, to bez debat. Nikdy by však pomoc neměla být na úkor jeho samotného. To pak přináší zhoubu, ať už mluvíme o jednotlivcích nebo národech. U člověka může z potlačení vlastních potřeb vzniknout rakovina a národ na tom může být velmi podobně. K tomu, aby člověk mohl podporovat ostatní, musí vědět kdo je, jaká je jeho hodnota, jaké jsou jeho hranice a limity. Prostě musí znát sám sebe a sám sebe si také vážit. Víme my, kdo jsme?

Jsme křesťané, ať už jste věřící nebo nikoliv.

Žijeme na místě s křesťanskými tradicemi. Ano, patříme mezi největší ateisty v Evropě, ale Vánoce slavíme, v každé vesnici máme kostel a o Ježíši slyšel i ten největší bezvěrec. Křesťanské tradice vyšly z těch pohanských, které tu byly po tisíciletí a do střední Evropy prostě patří. Představují náš způsob myšlení, hodnoty a životní postoje. To vše se utvářelo po století a věřte mi, nelze je přijmout během pár let. A nechat žít dvě náboženství vedle sebe? Tak to opravdu historicky nikdy nefungovalo a fungovat nebude.

Podívejte se teď upřímně sami na sebe. Víte, kdo jste? Víte, kam patříte? Jste natolik silný, že můžete pomáhat druhým? Pokud je Vaše odpověď ANO, udělejte to. Pokud NE, stavte se proti. Tato rozhodnutí musí vyjít od každého z nás a každý za něj musí nést odpovědnost. Vládní garnitura a media mají své vlastní cíle, které s námi vůbec nemusí rezonovat.

Člověk člověku by neměl být vlkem

Pomocná ruka z nás dělá lidi. Braňme však svoji kulturu a tradice, ty nás totiž dělají lidmi, jakými jsme. Pokud tento fakt nepřijmeme a budeme se altruisticky, z nějakého pocitu viny vytvořeného médii, snažit tyto lidi začlenit, může se stát, že místo toho krásného poutního místa s kostelem vznikne mešita. A to už je přesně ta pomoc ve chvíli, kdy jsme nebyli připraveni a tato se stala se zhoubnou. Pak se další ráno probudíme a budeme v rezervacích a to už nastala smrt. Naše srdce vypověděla funkci.

Já jsem připravena pomoci, ale ne na naši zemi. Zapojím se do jakékoliv akce, která vrátí mír do jejich země, ale žít vedle kultury, které nerozumím, a ona nerozumí mně nechci. Naštěstí mě za tato slova můžete ukamenovat maximálně slovně.

Závěrem ještě malý exkurz do historie. Islám je náboženství, které je cca o 600 let mladší než novodobé křesťanství. Oprašte své znalosti dějepisu a vzpomeňte, co křesťané dělali v patnáctém století. A islám je teď přesně na tomto vývojovém stupni.