Amélie - Kapitola I.

?Po tom, co jsem ukončila knihu mi nějakou dobu psaní nechybělo. Teď zase ano. Tak tady je malý letní příběh na pokračování.

                Amélie si sedla do vymrzlého auta, zapnula motor a stiskla tlačítko pro vyhřívání sedaček. Hlava jí bolela jako střep, ale úsměv na tváři jasně ukazoval, že si včerejší noc užila. Stačilo se podívat na jiskřičky v jejích očích a bylo jasné, jak moc. Pustila si rádio a první věta, kterou slyšela, byl citát Woodyho Alana: ?"Pokud chcete pobavit pánaboha, řekněte mu o svých plánech do budoucna." ?Ta slova ji upřímně rozesmála a musela uznat, že jsou pravdivá. Minulou noc plánovala úplně jinak.

„Jen kdyby mě ta hlava tak strašně nebolela,“ řekla si a napila se vyšumělé vody, která byla na půl zmrzlá. Jí to bylo ale úplně jedno, hlavně že zažene to hrozné sucho v puse. Jazyk měla drsný jak špatně položený asfalt. „Nedivím se, že se o alkoholu říká, že je metla lidstva,“ pomyslela si a otřepala se pod návalem kocoviny. Čekala, než se auto trochu zahřeje, aby mohla vyjet. Pro zkrácení času si vzala telefon a začala psát SMS, nejdříve Pavlovi: Zapomněl sis v koupelně hodinky. Napiš, kde jsi. Hodím ti je. Nechce se mi jet domů s pánskýma hodinkama v kufru :-)

                Druhá SMS patřila kamarádce: Tak můj plán, že budu hodná holka, vzal za své po pár panácích… Už to asi se mnou lepší nebude…

                Třetí patřila manželovi: Krásné dobré ráno, miláčku… Jen trochu vystřízlivím a vyrážím za tebou. Už se na tebe moc těším.

                Nebyla to lež. Amélie manžela milovala a nevyměnila by ho za všechny poklady světa. On byl ten největší poklad. Setkání s ním bylo osudové a ona se do něj zamilovala na první pohled. Hned druhý den věděla, že si ho vezme. Jenže tradiční pojetí vztahu a manželství jí dělalo obrovský problém. Nesnášela ten pocit, že by měla někomu patřit.

                Seděla v autě, sedačka se pomalu začala zahřívat a ona si přehrávala včerejší noc. Amélie se snaží žít, jak to říci, tak, aby byla hodný člověk. Uznává zákony karmy, medituje a věří v anděly, ale taky je prostě zvyklá dělat si, co chce.

                „Nesesmilníš“, zní jedno z přikázání. Ona na náboženství ale nevěří. Považuje jej za nejlepší marketing všech dob. Neexistuje na světě snad větší firma, než je církev, a Bible podle ní představuje firemní kodex, který kdysi někdo napsal. Amélie věří v Boha, v nějakou vyšší sílu, energii, která je pro její život důležitá, ale organizované náboženství se jí příčí. Slovo hřích v jejím slovníku vůbec neexistuje. Pro ni význam toho slova znamená, že by měla být za něco souzena a shledána vinou. Nehodlala se účastnit tohoto kolektivního šílenství, kdy klidně pošleme živé tvory na jatka a za hřích považujeme lásku, ať už je její podoba jakákoliv. Nezabiješ, nesesmilníš, nebudeš dychtit po ničem, co patří druhému. Jak je krásně vidět, že ta slova jsou jen o výkladu toho, kdo je vypustí z úst. Nezabiješ. Co když tím bylo myšleno i zvíře? Nebudeš dychtit po ničem, co patří druhému. Čím víc nad tím Amélie přemýšlela, docházelo jí, jak ji celá ta svatá kniha mate. Vzpomněla si, jak jednou zašla do kostela na mši a poslouchala komentář části Bible, kterou ona ale v tu chvíli chápala úplně jinak. Chtěla tehdy s farářem diskutovat, ten ji však uzemnil slovy, že od výkladu svatého slova je tu on a ona má pouze naslouchat. Tak naslouchala a už se tam nikdy neukázala.

                Vzpomněla si taky na svoji prababičku, která byla vesnická bylinkářka. Ve středověku by ji určitě upálili jako čarodějnici. Často si v duchu cituje její rady. Teď jí přišla na mysl jedna konkrétní: Buď na lidi hodná, pomáhej jim, když o tvoji pomoc požádají, a klidně řekni NE, když pomoci nechceš, krm v zimě ptáčky, ale vášni a lásce se nikdy nevyhýbej. Orgasmus je cesta k Bohu. Tenkrát to vůbec nechápala. Za prvé neměla představu, co je to orgasmus, i když jí tehdy bylo 23 let, a už vůbec nevěděla, co znamená Bůh. Teď, jak seděla v autě a konečně cítila teplo sedačky a s ní příjemně rozbolavělý klín, věděla přesně, o čem její prababička mluvila. Předešlou noc se opravdu dotkla svého vnitřního božství, lépe řečeno své vnitřní bohyně.

                Před tím, než stoupla na plyn, si pro jistotu ještě dýchla do alkohol-testeru, který ukazoval naštěstí nulu. Podívala se na sebe do zpětného zrcátka, což je rituál snad každé ženy, a svýma sytě zelenýma očima zhodnotila, že je to v rámci možností dobré. Pro zpříjemnění cesty si pustila audioknížku Andělé všedního dne od Viewegha. Po deseti minutách poslouchání jí to začalo lézt pěkně na nervy. Příběh o nepovedené práci andělů není to, co teď potřebovala slyšet, i když ho měla moc ráda. Teď na to prostě nebyla konstelace, přepnula CD na rádio a zaposlouchala se do dokumentu o Marii Terezii. Začala tak přemýšlet o ženách, které v historii zanechaly nějakou stopu. Oproti mužům to byla většinou stopa pozitivní. No dobře, současná vládnoucí žena možná moc pozitivní stopu nenechá. I když kdo ví. Historii píšou vítězové a my se můžeme jen dohadovat, co se budou naše pravnoučata učit o současném Německu.

Před tisíci lety, kdy svět neznal křesťanství, měly ženy velmi důležité místo ve všem, co se dělo. Během několika století se tato role změnila a ženy jsou tak trochu považovány za „ty druhé“, jak kdyby měly stále trpět za Evin hřích, což jim církev po staletí předkládala. Přitom Eva si vlastně kousla do jablka vědění. Prababička to věděla, byla si vědoma své síly a snažila se to Amélii předat. Tenkrát ji ale nezajímalo. Dnes už tu prababička není a Amélie se jen snaží vzpomínat na její rady a přísloví. Utkvělo jí toho v paměti celkem dost, smysl jí to však začíná dávat s každou další životní zkušeností.

                Najednou ji napadlo, že by mohla její odkaz sepsat a zveřejnit. Možná by to mnoha ženám pomohlo najít to své místo na tomto světě. Tomu nápadu se hned vnitřně usmála a zavrhla jej jako hloupost. Po vyčerpávající cestě domů, během níž do sebe Amélie vyklopila tři kafe, konečně zaparkovala před domem.

                Baráček dostavěli s manželem před rokem a zahrada byla stále netknutá. Pro lepší popis by možná stálo za to říci, že bez holínek se nedalo ke vchodu dostat. Bohužel včerejší sníh roztál, takže tu zbylo jen čistokrevné bahno. Amélie neochotně vylezla z auta a vytáhla si z kufru holínky. Na jehlách, které měla na nohou a které jsou nedílnou součástí její garderoby, nemohla téměř ani vystoupit, natož přeběhnout přes zahradu, kde byly místo cesty poskládané dřevěné palety.

                Viděla manžela, jak sedí v gauči, popíjí kávu a čte noviny a hned se jí rozlil pocit lásky po celém hrudníku. Tohohle chlapa jí seslali všichni andělé. Zajímavé, že neměla vůbec pocit viny za včerejší noc. Byla prostě pryč. Teď tu před ní stál muž, se kterým rozhodně chtěla strávit zbytek života, a každou minutu si užít. Když bude s ním, bude s ním, a když bude jinde, bude jinde. Takový je prostě její život. Nedávno četla, že by mohly existovat paralelní světy, kde se odehrávají naše životy s jiným scénářem. Vždy, když se nějak rozhodneme, tak teď a tady běží náš život, ale někde jinde jsou reality s tou druhou možností, kterých může být nekonečné množství. Amélie patřila mezi lidi, kteří v této své vnímané realitě nechtějí mít šeď a nudu. Nechává ji raději do vesmíru eventuálních světů. Takový je prostě její život. Byla šťastná a manžela na přivítanou dlouze objala.

Myšlenka na knihu ji neopustila, ani když tu šílenou kocovinu vyspala. Stále jí tam vrtal červíček, že by to mohl být celkem zajímavý počin, a svěřila se s tím manželovi. Ten ji podpořil. Ostatně jako ve všem, co dělala. Dobře. Rozhodla se. Půjde do toho. Otázka zní, kde začít.

Amélie je právnička a její jediná zkušenost se psaním je tvorba smluv. Specializuje se na obchodní právo. Je na volné noze a velkou část jejích příjmů zajišťují tři firmy. Občas pak bere nahodilé zakázky. V některých případech už ani nelze mluvit o psaní, stačí udělat CTRL+C a CTRL+V, vyměnit jména a je hotovo. Ne, že by se k práci stavěla nezodpovědně, to ne. Naopak. Každou novelu zákona důkladně čte a ví o všem, co se na tomto poli děje. Má zvláštní talent porozumět zákonům, umět v nich číst a vytáhnout z nich přesně to, co se hodí pro danou situaci. Takže vždy ví co, kde a proč zaměnit. Někdy to však není nutné a smlouva může být hotová raz dva. Její taxa za smlouvu je nemalá a všichni to, z jí nepochopitelného důvodu, vždy bez řečí zaplatí. U doktora lidem vadilo zaplatit třicetikorunový poplatek, ale několik tisíc za smlouvu problém není. Faktem je, že směr, kterým se dnešní právo vyvíjí, Amélii zneklidňuje. S nadsázkou říkává, že bez správného formuláře si za chvíli ani nevyčistíme zuby. Důsledky současné situace si však málokdo uvědomuje. Moc úředníků a lidí vymáhajících nesmyslná nařízení roste a zatím to nevypadá, že se hodlá zastavit. Spíše naopak. Navíc to vše nahrává anonymním udavačům a lidem, kteří jsou nepřejícní a závistiví. Amélie si říká, jak by bylo krásné, kdyby v sobě lidé našli poctivost a lásku a nechovali se, jak kdyby je pořád chtěl někdo podvést. Přišla by možná o práci, ale rozhodně by žila v hezčím světě.

                Amélie občas také pomáhá známým s rozvody. To by se dalo považovat za její koníček. Příběhy partnerů v rozvodovém řízení ji nikdy nepřestaly fascinovat. To by také vydalo na knihu. Obzvláště ten poslední případ ji těšil. O pomoc ji požádala spolužačka ze střední. Nelze říci, že by to byla její kamarádka, spíše známá. Pamatovala si ji jako holku, která měla vždy ty nejlepší chlapy. Nakonec si vzala totálního blba, který měl už ve třiceti letech problém s erekcí, což se projevilo výrazně na jeho sebevědomí a on si ho hodlal zvyšovat na ní. Co čekala? Že z něj manželství udělá sexuálního boha? To snad nemůže očekávat ani ta největší naivka. S pocitem, že ho svatba určitě změní, si ho vzala. Samozřejmě se to nestalo. A nestálo.

                Rozvod byl rychlý. Pomohla jí, aby nepřišla o všechny peníze, protože její, teď už bývalý manžel, se na ní hodlal zahojit. Od soudu odešel jako slepice a obě dámy odešly s úsměvem. Celé to však moc směšné nebylo a Amélii v tu chvíli došlo, více než kdy jindy, že se ženy v tomto světě nemohou tak nějak najít. To ji znovu přivedlo k myšlence na knihu a oné otázce, kde začít.

                Seděla u sebe v podkrovní kanceláři a trochu slyšela ze spodu z obýváku puštěnou televizi. Byla ještě trochu unavená pro včerejší noci, ale duševní energie měla na rozdávání. Klapala tužkou do stolu a polohlasně mluvila s prababičkou. „Kdybys tu tak byla a řekla mi, zda to mám udělat.“ I když to nebyla ta správná otázka. Možná by bylo lépe říci: „Kdybys tu tak byla a řekla mi, jak to mám udělat.“

                Upila trochu červeného vína, které si nalila, aby jí šla práce lépe od ruky. Účel to zatím nesplnilo, ještě ani nepustila počítač. Zato myšlenka o knize ji ne a ne pustit.

                Najednou si vzpomněla, že po prababiččině smrti dostala krabici. Jednou ji otevřela, ale neshledala tam nic zajímavého. Byla tam jen spousta útržků s poznámkami a obrázky. Kam ji asi tak uložila? Při stěhování dali všechny krabice na jedno místo a polovina z nich tam stále byla a možná ještě pár let bude. Smlouva počká, řekla si. Ten nutkavý pocit byl silnější. Nikde nic. Všechny krabice byly otevřené a plné pokladů, které už asi nikdy nebude ona ani její manžel potřebovat. Proč to vlastně nevyházíme, pomyslela si, když viděla ty hory naprosto nepotřebných věcí. Musím s tím něco udělat. Najdu nějaký blešák nebo bazar a rozdám to. Tady v tom leží akorát prach a někomu to může přinést radost. Ta krabička, kterou hledala, však nikde. Sakra, sakra, sakra. Babi, poraď mi, obrátila Amélie oči nahoru k nebi, ale nic. Jen ticho.

                „Co tu proboha děláš?“ slyšela za zády manžela.

                „Nic, musíme se toho tady zbavit,“ řekla rozhodně, protáhla se kolem něj a šla zklamaně zpět do kanceláře. 

                Už byl zvyklý na její impulzivní jednání a bylo mu jasné, že krabice tu za týden už nebudou. To na Amélii miloval, nikdy nemluvila do větru. Pokud se pro něco rozhodla, bylo mu jasné, že se to stane. Teď však na ní viděl, že je rozhodnutá i pro něco jiného, a úplně ji to pohltilo. Že by to byla ta kniha? Pokrčil rameny. Život s Amélií miloval. Miloval ji se vším, co ONA představovala, i když to rozhodně nebyly tradiční představy, které znal ze svého okolí. Věděl však, že ji buď bude milovat, nebo ji opustí. Obě varianty jsou neustále ve hře a oba to vědí. Pro Amélii je však jen teď, moc neřeší, co bude za měsíc nebo za rok.