Amélie - kapitola IV.

Po několika měsících další kapitola, vypadá to, že s novým rokem přišla nová energie. 2017 v mém psaní nějak drhnul. 

Po několika hodinách, kdy byla Amélie zabraná do práce, se opět vrátila k přemýšlení o smrti a o všech aspektech, které toto slovo přináší – fatální, definitivní, tabu, strach, konec, smutek… To vše vygenerovala její rozumová část, zároveň však cítila, že pravda může být úplně někde jinde. Jenže jí zatím nějak nebylo dovoleno se k ní dostat. Jako kdyby právě tím rozumem byla omezena. Jak vlastně můžeme najít a poznat pravdu, jak se můžeme dostat k informacím, které možná naši předci věděli? Pochybovala, že je najde nějakým studiem. Jazyky dávných dob neovládá a o významech jejich překladů, které jsou dnes lidem předkládány, čím dál více pochybovala. Sama pracuje se slovy a sama moc dobře ví, že se dají vyložit tolika způsoby. V podstatě je nemožné z výkladů historických faktů vyčíst pravdu. Ať už byla změněna „tichou poštou“, nebo záměrně, je jedno. Čím více se do těchto myšlenek zamotávala, tím víc měla pocit, že tato planeta a celý projekt lidstvo je mnohem více, než si naše ohraničená mysl dokáže představit.

Uvědomila si, že to možná vnímala již jako malá. Tehdy nemohla pochopit, že jsme se vyvinuli z opic. Byla asi ve třetí třídě, když se učitelky zeptala, jak je možné, že některé opice zůstaly opice a některé jsou dnes lidi. Tehdy jí učitelka duchapřítomně odpověděla, že jeden kmen opic měl lepší podmínky k vývoji než ten druhý. Možná to bylo počasím nebo náhodou vzaly do ruky něco, co začaly používat jako nástroj. Jeden kmen se pak dokázal posouvat dál a dál, až se postavily na dvě nohy. Možná.

Amélie byla odmalička vedena k tomu, aby myšlení a jednání nepřenechávala druhým a aby se nikdy neuspokojila předkládanými pravdami a jednala sama za sebe. To byl velký dar, který jí výchova babičky přinesla. Za větou „pravidla jsou od toho, aby se porušovala a neustále ověřovala“ viděla mnohem více než jakousi rebelii v pubertě. Velmi dobře si uvědomovala, že ta pravidla a představy o našem světě musel někdo utvářet. A myslet si, že ten někdo to s námi myslí dobře, je celkem utopie.

Vždy, když Amélie nevěděla kudy a kam a bloudila myšlenkami v kruhu, šla se hrabat v zemi. Obyčejné vytrhávání plevele nebo úprava záhonků byla pro její myšlenky nejlepší knihovnou. Nikdy na zahradu nepoužila nic chemického. Raději nechala ty bodláky růst a s láskou je šla vytrhnout, když měla zrovna čas. Částečně to bylo z lásky a z úcty k zemi, ale částečně i ze strachu, že by ji přišel strašit dědeček. Ten jí vždy říkal, že pokud stříkne na zem něco chemického, tak ji přerazí.  Nikdy by jí ve skutečnosti neublížil, měl takovou autoritu, že stačila jen jeho slova. Vždy tvrdil, že práce na zahradě nikoho nezabila, ale všechna ta chemie nás jednou zahubí všechny. Je to více než 25 let, co to od dědy slyšela poprvé, a teď cítí, jak moc velkou pravdu měl. Nemůže to ovlivnit nikde jinde, ale na ty metry, které teď obývá, nepřijde nic, co by zemi ublížilo.

Ještě vloni jí na pozemku občas přistály kapky Roundapu, který vesele používal soused. Chtělo se jí skoro brečet, když přišla na zahradu a viděla tu spálenou trávu. Smutek hned vystřídal vztek a už v hlavě hledala právní postupy, jak tomu zabránit. Viděla tehdy rudě. Amélie nesnáší, když ji ovládne hněv, je to jak kdyby se oddělila sama od sebe. Bylo jí hned jasné, že kdyby se pustila do jakéhokoliv sporu, vše se ještě vystupňuje. Svým hněvem by krmila hněv souseda, který byl rozhádaný již s celou vesnicí. Je jedno, zda se hádají sousedi nebo státy, ovládne-li nás síla hněvu, která je vedle sexuality nejprudší silou, rodí to jen zlo. Energii zla nelze zahodit, zákon zachování energie nás učí, že energie nemůže být zničena, může být pouze transformována. Když by se Amélie zbavila této odpadové energie hněvu tím, že by ji na souseda „hodila“, ten by ji musel zvednout a bylo jí naprosto jasné, že se jí to cyklicky vrátí. Odhazování pak nikdy neskončí a negativní emoce se budou množit. Zhluboka se tehdy nadechla, zajela koupit medovník a šla k sousedovi na návštěvu. Zmáčkla ušpiněný zvonek a po chvíli na ni vykoukl zvrásněný obličej s naprosto nepřátelským výrazem. V tu chvíli si nebyla svým počínáním již tolik jistá. Hned druhý pohled jí však mířil do očí a tam viděla jen smutek a samotu. Odtud pramení ten hněv. Dává mu pocit, že vlastně žije. Usmála se, požádala ho o kávu a rozmluvila se o dědečkovi, který ji prosil, ať nikdy nepoužívá chemii při úpravě zahrady. Mluvila také o tom, že její pradědeček byl v legiích a jak celé dětství slýchávala historky o tom, jak se několik let vracel z Ruska přes Sibiř. On vyprávěl o tom, kde byl na vojně, o svém tatínkovi, který ho často bil, a o mamince, kterou vlastně nikdy nepoznal. Cítila to zraněné dítě, které je teď sice ve starém těle, ale stále touží po pohlazení. Strávila tam přes dvě hodiny a od té doby soused nikdy nepoužil ani kapku čehokoliv, co by připomínalo chemii.

Amélie pohladila jalovec, který se krásně rozrůstá kolem plotu, zamávala na souseda a pro dnešek odmítla pozvání na limonádu. Staví se zítra. Ponořila ruce do hlíny a tentokrát nepokládala žádné otázky, jen čekala, co jí do nitra vpluje. První přišel nápad, jak vyřešit ten zapeklitý problém se špatně postavenou smlouvou, kterou jeden její klient podepsal bez předchozí konzultace. Druhý nápad byl mnohem kouzelnější. Čti pohádky a hledej za nimi více. Čti srdcem, nikoliv hlavou.