Amélie se vrátila do své malé podkrovní kanceláře, zapálila několik svíček a konečně pustila počítač.
Připravit smlouvy jí trvalo déle než obvykle. Vůbec se nemohla soustředit. „Co to k sakru je?“ ptala se sama sebe. Opřela se do svého luxusního kancelářského křesla přizpůsobeného ergonomickým požadavkům a zavřela oči.
„Ahoj, babi.“
„Ahoj, krásko,“ odpověděla jí prababička jako by stála vedle ní. Krásko. Tak jí říkala od malička a Amélie to milovala.
„Zdá se mi o tobě?“
„Tak trochu, ale v podstatě jsem skutečná. Sny nejsou jen příběhy, které se ti ve spánku odehrávají v hlavě. Jsou pouze v jiné realitě a představují místa, která navštěvuje tvoje duše, když se ve spánku oddělí od těla. Jsou mostem mezi světem, kde zrovna pobýváš ty a kde já. Oba světy jsou stejně skutečné.“
Amélii se ta slova zdála naprosto jasná, ač zněla spíše jako fantasmagorie.
„Proč jsi tu?“ zeptala se jí Amélie. „Moc ráda tě vidím, ani nevíš, jak moc jsem na tebe v posledních dnech myslela.“
„Vím, proto jsem tu. Ta krabice, kterou hledáš, je u tebe v šatně. Mezi botami,“ řekla a v tu chvíli se Amélie trhnutím probudila.
„Babičko,“ řekla ještě v polospánku se slzou v očích. Tak moc jí ta moudrá žena chybí. Mezi botami?
Amélie se okamžitě zvedla a běžela do šatny. Tu místnost milovala, byla navržená přesně podle jejích představ. Konečně tam měla všechny boty a kabelky na jednom místě a přehledně poskládané ve speciálních regálech, které navrhla společně s truhlářem. Ten je teď nabízel každému, komu vyráběl šatnu a měl na ni dostatečně velký prostor.
Vrhla se mezi krabice od bot, které byly úhledně poskládané ve spodní části botníku. Tady je. S láskou vytáhla malou bedýnku, opatrně ji otevřela a postupně rozkládala na zem kolem sebe jednotlivé papíry, zápisníky a talismany.
„Dáš si víno?“ slyšela Amélie za zády hlas svého manžela a už po tisící si řekla, že jí asi čte myšlenky.
„Miluju tě,“ odpověděla první, co ji přišlo na mysl. „Dám, a moc ráda.“
„Co děláš?“ zeptal se ještě než se ve dveřích otočil a šel jim oběma nalít.
„Našla jsem poklad.“ Usmála se na něj a připadala si opravdu jak v pohádce, kdy na konci duhy leží hrnec zlaťáků. „Přines nám víno a pojď si ke mně sednout. Ukážu ti, co v té malé bedýnce je.“
Babičko, babičko, děkuju, a opět se podívala nahoru, aby svoje slova poslala přesně tam, kam mají putovat.
„Tak ukaž,“ řekl a podával jí skleničku chardonnay. V kanceláři měla sice rozpité červené, ale malá změna neuškodí. Krásně vonělo.
„To je moje babička,“ odpověděla Amélie a rukou se rozmáchla po šatně. „Vše, co mi po ní zůstalo. Často si zapisovala svoje myšlenky, návody na výrobu bylinných tinktur a schovávala různé předměty, které pro ni měly nějakou hodnotu. Tady teď leží moje kniha.“
Usmál se a dlouze se napil. Bylo mu naprosto jasné, že se Amélie od této myšlenky teď několik měsíců neodtrhne, a začal přemýšlet, co podnikne on. Hory? Moře? Děvky? To poslední ho pobavilo a překvapivě vůbec nelákalo. Himaláje pro něj byly mnohem přitažlivější. Život je někdy plný paradoxů. Doma má ženu, které by ty děvky vůbec nevadily, a on přemýšlí o klidu a samotě v horách.
Podíval se na Amélii, jak je zabraná do čtení a zkoumání obsahu té kouzelné krabičky, dal jí pusu na temeno hlavy a odešel si svoji skleničku vypít do obýváku.
Amélie vzala do ruky první papír, který byl zašlý více než ostatní.
V manželství by mnohem více štěstí bylo, kdybyste se snažili jeden druhému tak líbiti, jako v prvních dnech své lásky. Kdybyste jeden každý měl na paměti, že ten druhý člověk jest, nikoliv anděl. Kdybyste jeden každý snažil se více dělati a méně požadovati. Kdybyste oba se povznášeli a ne jeden druhého potlačovali.
Tohle si Amélie velmi dobře pamatovala, babička to často říkávala ženám, které si k ní chodily stěžovat na své muže. Kromě toho jim však vždy opakovala, že se nikdy nesmí nechat ponižovat a svoji sílu využívat jen pro dobrou věc a ochranu své rodiny.
Spojení ženská síla slýchávala často. Doposud však nepochopila skutečný význam. Věděla, že občas v sobě umí zaktivovat něco, co ji však děsilo. Nechávala to tedy dřímat někde uvnitř, v temnotě. Tak moc by teď potřebovala mít babičku u sebe. Říkávala, že tuto sílu má v sobě každá žena, jen se jí bojí. Vždy když ji v minulosti ukázala, byla za to potrestána. Ve středověku obviněním z čarodějnictví a v minulém století posměchem. Dokáže si babičku sama ve snu přivolat? Musí to zkusit. Třeba není nutné se temnoty uvnitř bát. Možná to vůbec temnota není, a i kdyby byla, kdo vlastně určuje co je temnota a co světlo?
Pokrčila rameny a vytáhla další útržek s textem:
Žárlivost, posedlost a strach do manželství vniknout nesmí. Důvěra jest kámen stavební. Nechť se partner chová v souladu s přírodou. Jen spontánnost a naprostá svoboda mohou být tím pravým vkladem do manželství. To, co je přirozené, nemůže být nikdy nemravné.
Usmála se a až teď si uvědomila, jak ji babiččina výchova poznamenala a jak moc je jí podobná. Proč tohle vše nevěděla, když tu ještě byla? Najednou se cítila tak sama. Potřebovala objetí osoby, která by jí rozuměla více než kdo jiný.
Tak jo. Jdeme na to, řekla si pro sebe. Tím jdeme myslela sebe a babičku, kterou si bude snažit přivolat ve snech. Naskládala vše zpět do krabice, proběhla s ní obývákem, nezapomněla při tom políbit manžela, vystoupala k sobě do kanceláře a usedla k zapnutému laptopu.
ŽIVOTE, PROBUĎ SE
od Amélie B
To si Amélie napsala a vzala do ruky první papír s myšlenkou, že rozepíše to, co je na něm uvedeno.
Vyvinutého poprsí docílíme opakovaným zíváním.
Tak tohle ji rozesmálo a tak nějak podvědomě si zívla. Podívala se na své jedničky, které se snažila opticky zvětšovat podprsenkou s double push-up efektem. Proč jsem jen tuto radu nedostala dříve? Smála se pro sebe a ještě jednou si preventivně zívla.
Dobře, takhle to nepůjde, asi bych si měla nejdříve ujasnit, o čem kniha vlastně bude. Nicméně jí to nedalo a četla dál.
Ryzí úsměv zdravé ženy působí kouzlem magickým. Dobré srdce, zdravá mysl a upřímný úsměv jsou nejlepšími prostředky ku zachování krásy duševní i tělesné do pozdního věku. Usmívejte se do zrcadla každodenně, pozdravte s ním sebe i každého člena rodiny. Nechť úsměv zdomácní na vašich rtech. Svět je vznešený a krásný a každá žena jej nosí na usmívajících se rtech.
Úsměv. Malá drobnost s velkým účinkem. Kolik lidí s úsměvem na tváři potkáváme? Když se žena usmívá, není nic krásnějšího.
Včera na Facebooku viděla jakýsi citát, které tam s oblibou a ve velkém množství dává její kamarádka – úspěch a kvalita muže se pozná podle velikosti úsměvu jeho ženy. Když nad tím tak přemýšlí, napadají ji dvě věci. Muži, muži, proč se ženy nesmějí, ale hlavně proč by úsměv a štěstí ženy mělo být závislé na muži?
Protože neumíte milovat sami sebe, tak hledáte lásku u druhého. A tááák často jste zklamané, slyšela babičku u sebe v srdci.
Nebo je to myšlené tak, že největší úspěch muže, má být to, aby se jeho žena co nejvíce usmívala. A považují to za svůj největší úspěch?
