Dnes ráno jsem si v autě po delší době pustila audioknihu Alchymista od Paula Coelho. Starodávný příběh, plný jednoduché moudrost, který spisovatel převyprávěl a předal jej s ještě větší hloubkou světu.
Na knihu Alchymista jsem narazila asi před osmi lety a od té doby mě neustále provází. Občas si ji v autě pustím a vždy v ní najdu to, co zrovna potřebuji. Je to opravdu moudrý příběh, který mi pravidelně ukazuje, že pro pochopení života nepotřebujeme žádné vědmy, mudrce nebo guru.
Co je to ten osobní příběh?
„… To je to, co si odjakživa chtěl dělat. Každý člověk z kraje mládí ví, jaký je jeho Osobní příběh. V té době je všechno jasné a možné a lidé se nebojí snít a přát si všechno co by v životě rádi dělali. Jak však čas plyne, jakási tajemná síla se snaží dokázat, že Osobní příběh uskutečnit nelze. Ať si kdokoliv a děláš cokoliv, když něco doopravdy chceš, je to protože se toto přání zrodilo v duši vesmíru. Je to tvé poslání na zemi…. „ (úryvek z knihy - str. 37)
Patřím mezi ty praštěné lidi, kteří neustále hledají nějaký smysl bytí, a dost často u toho ulítávám a přemýšlím. Dobré knihy ve mně vždy vyvolávají otázky a kam jinam si jít pro odpovědi, než dovnitř, do sebe.
Hlavně jít po své cestě
Stačilo mi zavřít na chvíli oči a okamžitě jsem věděla, že žiju svůj osobní příběh. Viděla jsem se, jak jdu po své cestě, a každý krok mi činí obrovskou radost. Dokonce i ten, kdy si šlápnu do ho…. Je to totiž moje ho … a k tomu, abych ho z boty dostala, mám přesně ty správné znalosti a dovednosti. Navíc jdu s plným vědomím přítomného okamžiku, nemám už vůbec potřebu být někde jinde nebo prožívat něco jiného.
Po více než třiceti letech, kdy jsem pořád chodila po cizí cestě, jdu konečně tu svoji. Mám za sebou cupitání za někým jiným s neustálým pocitem, že nemohu popadnout dech. Tehdy se u mě rozvinulo astma. Proč asi? Nechyběl mi ani druhý extrém, kdy jsem se cizí cestou hnala jako generál a za sebou táhla toho, komu ta cesta patří. Myslela jsem si, že tím pomáhám a zachraňuji. Jenže to bylo naopak. Nenechala jsem jej šlápnou do těch jeho ho …. a mě v té době naprosto nevysvětlitelně začaly bolet kyčle. Proč asi?
V obou případech jsem se na chvíli zastavila a najednou zjistila, že tam vůbec nechci být. A co když ten, po jehož cestě kráčíme, řekne, že už chce jít po té cestě sám? Má na to právo, ale to naše zklamání bude obrovské. Vždyť jsme mu ji tak dlouho vydupávali.
Rozcestí jako začátek osobního příběhu
Myslím si, že na určitá životní rozcestí se dostáváme v životě často. Ukazují nám, že vždy máme možnost nastoupit tu svoji cestu. Nikdo neví lépe než my sami, která je ta správná. Já po ní teď jdu, ale je mi naprosto jasné, že možná hned zítra mi cesta někoho jiného bude připadat zelenější a měkčí, takže budu chtít jít po ní. Jediné co mi může pomoci, je mé SEBE-vědomí. Uvědomění si kdo jsem a kde chci být. Nicméně když jednou zažijete, jak je mech na té vaší osobní cestě měkoučký a hladký, už je malá pravděpodobnost, že si budete drásat nohy na cizí štěrku.
Co vy? Žijete svůj osobní příběh?
ZDROJ: Coelho P., Alchymista, Nakladatelství Argo - 4 vydání 2008, ISBN 80-7203-697-1.
