Mám právo začít nový život

Teda to mi řekl manžel po 33 letech manželství, které jsem považovala za bezproblémové, harmonické a stálé. Nový život podle něho je mladá partnerka. No pravda - asi lepší než stará, že? A já se už tři týdny snažím nalézt odpověď.

Má. Ale...

Když nám bylo dvacet, patřil nám svět. Žili jsme přítomností, studovali a celkem kašlali na to, že je totáč. Vybírali jsme si to lepší, co život nabízel. Učili se z chyb. A že jich bylo! Děti nás postavili před skutečnost plánování. Myslet na druhého, na ně, sebe upozadit. Byla to krásná doba s minmem peněz, starostí, ale dostatkem síly, štěstí a radosti.

Ve třicei převažovala práce. Budování kariéry, zahraniční dovolená, auto. I tehdy nám svět ležel u nohou. měli jsme jeden druhého, děti, práci, nakonec při správném hospodaření i peníze. Narodil se nám třetí syn. Krásná doba plná porozmnění, lásky a novot, protože bylo po sametové revoluci. Následovala práce v zahraničí, trochu více samoty, ale i financí. Zvládli jsme to se ctí, bylo to fajn.

Nový život ve čtyřiceti znamenal novou práci, pro manžela další rozvoj kariéry. Věděli jsme co chceme, věnovali se rodině, jezdili na dovolené v létě i zimě. Ve vztahu začala převažovat jistota, klid a pohoda, tolerance a stálá, klidná láska. Víra, že jeden máme druhého, že se na sebe můžeme spohehnout. Vlastně jsme se nikdy nehádali, na všem se dohodli., starší synové studovali VŠ, mladší nám dělal radost doma. Za celou dobu manželství nás nenapadlo, že bychom se někdy mohli rozejít.

V časopisech i odborné literatuře se lze dočíst o druhé míze muže po padesátce. Muž se prý začíná hledat, uvědomovat si, co od života ještě chce, čeho chce dosáhnout. Experimentuje, zkouší kam až lze dojít. Pak zjistí, že lze i dále, když nový vztah začne přerůstat přes hlavu, chce začít nový život.  Jenže.

Nikdy jsem nelitovala, že jsem žena. Ženy padesátku nijak zvlášť neřeší. Snaží se udžet si dobrou kondici, více pracují na svém vzhledu i těle, konečně se mohou věnovat svým koníčkům a začít žít pokud možno bezstarostně, s radostí z vnoučat, konečně mohou uskutečnit touhy a cesty, který si plánovali na dobu, co bude, až nebudou doma děti. Budeme si pomáhat.

Nějak zapomněl, že není sám, odpovědnost jde stranou a zbývá vlastně jen jediné. Ranit a dorazit svého stálého partnera a zbourat jednou necitlivou větou naprosto vše, co bylo dosud. Mám právo začít nový vztah, to mi zní stále v uších. Jenže mně se nikdo neptal, nikdo mě nevaroval, že nový život začnu i já se synem Naivní je představa o přátelství a pomoci. Ví vůbec co chce?  Jeho mladinká přítelkyně spíše ne. Tedy možná že ví, co chce, ale neví, co jí čeká. A jsme u toho. Taky jsme to nevěděli, jenže jsme stavěli vztah na zelené louce, ne na zbořeništi minulého vztahu a bylo nám dvacet. Svět nám ležel u nohou. Jí taky. Manželi asi taky, ale na jak dlouho? To samozřejmě neřeší. Opět začíná žít přítomností, jako na začátku.

Jeden známý mi řekl, abych mu to přála, cítí se prý spokojený, o mnoho let mladší. Taky bych to chtěla. Jenže já rázem přibrala roky, které on ztratil. Musím vstát z popela a dokázat, že taky mohu být spokojená. Je to ale dlouhá cesta. Cíl ještě nevidím, ale vyrážím mu vstříct.

Takže jaká je odpověď na úvodní otázku?  Má, ale....chtělo to zvolit mírnější formu a dopady. A třeba taky nezmuchlat svého partnera.  A používat rozum....rozum...rozum.