Je opravdu takový rozdíl mezi matkou a otcem v 55ti letech?

Inzerát v novinách: Narodilo se mi vlastní vnouče! Kdo mi ho pomůže vychovat?  Je to samozřejmě nadsazené, otázta je, jak moc.  Ale je opravdu takový rozdíl mezi ženou a mužem, když se v 55ti letch stanou rodiči?

Z hlediska tělesné schránky jistě. Muž může plodit, protože spermie se tvoří stále. Pokud je zdravý, i ony jsou patrně zdravé. Připadá si úžasný, žádoucí a dokonalý. Ženy bývají po padesátce v přechodu, který další reprodukci pohřbil,  spoléhá se na dárkyni vajec. Žena dá ale k dipozici svůj tělesný inkubátor, tedy dělohu. A dává o mnoho více než muž. Celých devět měsíců (má-li to štěstí) vyživuje a hýčká plod, dává mu kus sebe. Její tělesná schránka jistě pocití újmu nejen na vzhledu, utrpí i zdravotně. Ale potomek za to přece stojí!  Dovedu si představit tu euforii ze zrození, kdy se zapomene na vše, co dala jaksi nad plán. Porodem se žena znovu aktivuje, nabije se energií, protože musí. Má dítě, musí ho kojit, chovat, vstávat k němu v noci.  Nabije se energií i proto, aby měla co ztrácet, až přijde čas.

A tady se podle mého rozdíl mezi starší matkou a starším otcem smazává.  Ve včerejším  článku v idnes se píše, že ženy po přechodu zase energii a elán naleznou, žijí opět naplno, energii již neztrácejí tak snadno a žijí déle než muži (neúprosná statistika). Muž si užívá druhé mízy asi do 60 - 65 let, ale pak přichází rychlý "sešup", řečeno slovy lékaře. Chátrá a stárne daleko rychleji než žena.  Takže by se zdálo, že po šedesátce vyhrává žena.

A co dítě, jak je na tom ono a jak jsou na tom oni s ním?

Uvedu příklad ze svého života, i když se může zdát, že s daným tématem nesouvisí. První dítě se nám (mně a manželovi) narodilo ve 21 letech, druhé za 2 roky. Byli jsme hodně mladí, plní síly a elánu, do výchovy jsme se vrhli naplno se vším všudy. Byli jsme mnohdy přísnější, kladli jsme na děti dost velké nároky. Žili jsme naplno,  ale  hezky, puberta kluků proběhla tak nějak nepozorovaně, měli jsme kliku. Kluci to taky vydrželi nejen s námi, ale i ve zdraví. Další syn se nám narodil za dlouhých 12 let.  Výchova již nebyla tak důsledná, ne snad, že bychom neměli sílu, ale na mnohé věci jsme se dokázali dívat jinak a s nadhledem. Určitě jsme benjamínka více rozmazlovali, více povolovali. byl to vlastně skoro jedináček, protože starší kluci studovali mimo domov. Pak ale přišla puberta - záškoláctví, lhaní, počítačové hry.    A rozdílné pohledy mé a manžela na nastálou situaci. Chtěla jsem více diskutovat, radit se třeba i s odborníky, manžel byl zastáncem represe. Zákazy a příkazy ale nebyly účinné.  Za dva roky se syn v podstatě sám srovnal.  Co mi z toho plyne? Rozdíly ve výchově dětí u mladých a "středních" rodičů, ale i odlišný přístup a pohled k jejich výchově.  Ano, přiznávám, je to do značné míry individuální.

Jsem babička, milující, chápající a rozmazlující svá vnoučata. Moc ráda je hlídám, plně se jim věnuji, dělám vše, co si přejí a dělám to ráda. U toto uvařím, uklidím a upeču. Ale je mi 55 a síly ubývají. Večer padnu a stažím se regenerovat rychle své síly do dalších her. Moc ráda děti hlídám, potěším se s nimi, ale skoro stejně ráda je po 2-3 dnech předám jejich mladým rodičům.  V tom je babičkovství skvělé. Je jen na čas. A ten si užívám naplno. Vzít, chvilku mít, pohrát si a potěšit se a vrátit.

Po pravdě si nedovedu moc představit, že bych se o malé dítě starala naplno a pořád. Určitě bych to zvládla, protože bych MUSELA a protože jsem to CHTĚLA. A to jsem zdravá a na svůj věk i sportovní typ.

A manžel? Jako děda výborný. Ale všimla jsem si, že nedokáže v mnohém překročit svůj stín. Je na ně zbytečně přísný, chová se často jako táta, ale  asi  je to tím, že nemá již takovou trpělivost. Hraje si s nima rád, ale utěšit a pomazlit, když je třeba, to moc neumí.  A dříve to zvládal bez problémů. 

Když to shrnu, já bych si dítě nad 50 určitě nepořídila. Manžel má mladinkou milenku, vážně o tom uvažuje, že bude zase tátou.  Muži to mají snažší  v tom, že větší tíže péče o potomka  bude ležet na jejich partnerce. Ta se bude starat, zatímco oni si budou chodit "odpočinout" do práce, budou se i nadále moci věnovat svým aktivitám a koníčkům, pro dítě budou tátou i dědečkem v jednom. Ale co za 10 či 20 let?     Nebude dítku chybět statný a mladý táta, takový, jako má třeba Klárka nebo František? Jak zvládnou pubertu, bude-li bouřlivější? Dožijí se maturity? Dítě sirotek, žena vdova.

Příroda to zařídila dobře, to jen my lidé  si myslíme, že můžeme ovlivnit i to, co by mělo být dané a neměnné.  A jak to je?  Z hlediska jedince : miminko - dítě - puberťák - mladý člověk - rodič - prarodič.  A časová osa: 0- 7 - 15 - 25 -30 - 55.   A tak by to mělo i zůstat.   Buďme v 55ti letech hrdí  a hraví prarodiče.