Milovat nebo mít rád?

 Je mezitím rozdíl? Pokud ano, jaký?  Jsou slova, která vyslovujeme tak často, až nám jejich význam uniká, tedy přesněji, může být jiný, než jsme si původně mysleli. Může být u každého jiný.

Byla jsem týden v nemocnici na operaci. A tam jsem měla hodně času na přemýšlení. A taky jsem kolem sebe viděla osudy, které byly v mnohém horší než moje starosti a problémy.

Před více než čtvrt rokerm jsem žila spokojený život v manželství, těšila se na budoucnost, žila přítomností.  Jedna manželova věta mě ale změnila život a také náhled na něj. "Je to jinde -poznal jsem něco nového -  budu ti pomáhat - mám tě pořád rád, ale"  - to vše jsou manželova slova, která mi stále znějí v uších jako ozvěna.  Manžel je opravdu jinde, tím že mně telefonuje si myslí, jak mi pomáhá, dělá to ale spíše proto, aby obstál před sebou samým, nebo z lítosti. Ale nezeptá se, co bych potřebovala, s čím by mohl pomoci. A já jsem natolik hrdá, že si mu neřeknu. Odešel ze dne na den a veškeré své povinnosti zanechal ve starém domově. I dospívajícího syna, na kterého je přenesl.  A že mne má rád? Možná, snad, protože asi nelze smazat 39 let společného žití, tedy celý náš dospělý život, tedy dobu,  kdy jsme spolu v 16ti letech začali chodit.

A tehdy mne to napadlo. Je tedy více milovat nebo mít rád?

Když jsme byli mladí, chtěla jsem často slyšet, že mě miluje, že mě má rád. Myslím, že jsem to nijak nerozlišovala. manžel s tím ale dost šetřil, prý to je snad vidět. A bylo. Byl vždy milý, něžný, tolerantní manžel a později skvělý táta.    Nyní ale v těchto dvou větách vidím rozdíl. 

 Miluji tě - má jistý sexuální náboj.  Milenci po setkání odhazují oblečení, cesta vede směrem k ložnici. Je v tom touha, láska, zamilovanost a chtíč. Pro dnešek, zítřek, rok, snad dva. Méně citu a porozumnění.

Mám tě rád - je v tom všechno: cit, porozumnění, láska, podpora. Že se jeden na druhého může spolehnout, budou spolu, až jim bude ouvej. Nebudou nikdy sami. Je to jako v němém filmu, kdy není třeba slov, protože hovoří oči, činy.  V nich se zobrazuje láska, něha, starost. Mám tě rád už není jen o slovech. Je to o životě.

V nemocnici jsem viděla starost v očích manžela, když přišel každý den na návštěvu své nemocné ženy. Byla tam i podpora, když jí oznámili nevlídnou diagnózu, jistota a víra, že je tu jen pro ni a že to spolu  zvládnou. Neřekl jí, že ji má rád, ale všechny jsme to věděly.  Na věku tak moc nezáleží, ale přece jen si myslím, že trvá určitou dobu, než se k tomu - mám tě rád- propracujeme od miluji tě běžnými denními starosti, až bude převládat porozumnění a podpora před  chtíčem a touhou. Tím ale rozhodně nechci říci, že by touha a chtíč měly vymizet z mám tě rád. jen by neměly zabírat přední místa.

Vždycky jsem si myslela, že pravou lásku potká každý z nás jen jednou za život. A já jsem nikdy nepochybovala, že jsem ji našla. A ztratila. Jeden dobrý přítel, se kterým si už léta píšu,  mi napsal:

 "Mám nejen pocit, ale skoro jistotu, že Ty máš život strašně komplikovaný svou láskou k manželovi. Ty si nemůžeš říct – běž teda k čertu, mám tě plné zuby, však on se najde jinej. Zmiňuješ se o něm moc hezky.  Na tom není nic špatného, je to výraz velké a nešťastné lásky.  Tak tak přemýšlím, jestli budeš v
životě ještě šťastná. Myslím, že ano, ale že to bude asi jako s naším ořechem na zahradě (jedná se o strom, ne o psa), který před měsícem zmrznul. Všechno, včetně listí. Teď obráží, je znovu zelený, ale ořechy bude mít až tak za dva roky a ta zeleň nových listů je taková nějaká jiná. Světle zelená, jakoby provizorní. Strom roste, ale je takovej jinej."

Rozchod mě naučil, abych více hleděla na sebe, abych rozlišila podstatné od nepodstatného, abych se těšila z drobností, které mne dříve  unikaly. Taky jsem si našla nového koníčka. Jen nevím, zda budu moci ještě někomu říci - miluji tě nebo snad mám tě ráda. Ale nerada bych žila provizorní život. To vím.