Invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa jsem nezažil. Vzpomínka na 21. srpna byla ale v naší rodině velmi živá. Maminka často vyprávěla o tom, jak byly právě žně, když naše hranice překročila „spřátelená“ vojska.
Měli jsem doma nějaké časopisy z roku 1968, s články zakázaných autorů. Pobyt sovětských vojsk jsem už ve svých školních i gymnaziálních letech vnímal jako okupaci.
Před padesáti lety během intervence přišlo o život více než 100 Čechů a Slováků (část z tohoto počtu jsou oběti dopravních nehod zaviněných okupanty). To není zas tak mnoho, pokud to srovnáme třeba s útokem USA a spojenců na Jugoslávii v roce 1999, kdy jako záminka pro agresi sloužily ozbrojené střety mezi srbskými ozbrojenými silami a džihádisty z Kosova (UÇK). Vojska NATO tehdy v Srbsku i Černé hoře bombardovala nejen vojenské, ale i civilní objekty (mosty, elektrárny, budovu srbské televize, automobilku Zastava, byly poškozeny i nemocnice a školy). Při těchto 78 dní trvajících náletech přišlo o život asi dva tisíce lidí (více zde a zde), Srbsko – spojenec Ruska – bylo výrazně poškozeno a USA si mohly v Kosovu vybudovat svou druhou největší vojenskou základnu v Evropě (zde).
I přes relativně nízký počet obětí je ale datum 21. srpna 1968 oprávněně vnímáno jako pošlapání naší státnosti. Suverénní stát (pokud není napaden, nebo mu napadení nehrozí) nemá mít na svém území cizí vojenské základny. Toho si byl vědom Klement Gottwald (a později i Antonín Novotný) a sovětské jednotky sem nepozval, i když mu to v roce 1948 Stalin nabízel.
I dnes nám hrozí příchod cizích vojáků na naše území. Ne z Ruska, kde už nevládne komunistická strana a které je od našich hranic tisíc kilometrů daleko a má dnes už jen 144 milionů obyvatel (jako Francie a Německo dohromady). Ruské zbrojní výdaje za rok jsou jednou desetinou zbrojních výdajů amerických. V těchto dnech můžeme v ruských médiích najít kritická slova o intervenci do ČSSR v roce 1968 – například článek v Novoj Gazetě: „Přichází podzim, na ulicích jsou tanky“.
Stesky některých našich politiků nad tím, že tady ještě nemáme nějakou americkou vojenskou základnu nebo volání po vytvoření armády EU jsou stejnou hrozbou pro suverenitu České republiky, jakou byl zvací dopis některých komunistických funkcionářů zaslaný v roce 1968 do Moskvy. A když už jsme u hrozeb, které ohrožují naši suverenitu, pak je to naše členství v Evropské unii, která podporuje migraci, omezuje pravomoci národních států (má je nahradit nový velký stát – Spojené státy Evropské) a prosazuje revoluční levicovou ideologii (politická korektnost, všestranná podpora požadavků LGBT menšin, podpora útoků na tradiční křesťanské hodnoty).
Datum 21. srpna 1968 si máme pamatovat a připomínat. Česko na obnovu své nezávislosti čekalo celá staletí, než přišel rok 1918. Je těžké samostatnost získat (viz dnešní Katalánsko), ale je snadné ji ztratit. Je snadné cizí vojska na své území pozvat, ale je těžké je poslat zpět domů. Pamatujme na to, až opět zazní volání po americkém radaru v Brdech, až přijdou návrhy na to, abychom ochranu našeho vzdušného prostoru svěřili Luftwaffe nebo si zde nechali rozmístit nějaké budoucí evropské jednotky.
