Kdo může začít v Evropě další velkou válku

Ze svých školních let si pamatuji nástěnky s texty „Chceme mír“, „Za mír a život proti jaderné válce“ a další podobné. Tehdy byl ještě svět dvoupolární – Varšavská smlouva i NATO disponovaly více méně rovnocennými prostředky a podobnými počty vojáků. Tenkrát bylo každému jasné, že konfrontace mezi Východem a Západem by měla pro obě strany fatální důsledky. Proto tehdy válku nikdo nechtěl ani na jedné, ani na druhé straně. „Jestřábů“ bylo jen velmi málo.

Mezi vůdci USA a SSSR byla zavedena horká linka, aby si šéfové obou bloků mohli hned vše vysvětlit a nevydali povel k útoku na základě chybně vyhodnocených informací. I tehdy, v době dvoupolárního světa, došlo několikrát k situaci, kdy jednotlivci mohli svým chybným rozhodnutím dostat svět do jaderné války. Nejnebezpečnější situací 80. let (podle CIA) byla chyba sovětského systému Oko, který 27. září 1983 v čase 0:15 hodin začal signalizovat start pěti amerických balistických raket. Podplukovník Petrov vyhodnotil situaci správně – za to mu byla v roce 2012 udělena cena německých médií.

Co se od té doby změnilo? Dřívější strategická rovnováha mezi Východem a Západem postupně vzala za své. Rozpuštěním Varšavské smlouvy a rozpadem Sovětského svazu výrazně poklesl počet vojáků, které má Moskva k dispozici. I přes slib daný Jamesem Backerem Michailu Gorbačovovi během jednání o sjednocení Německa – že se NATO na východ rozšiřovat nebude – posunula se sféra vlivu NATO o tisíc kilometrů blíže k Moskvě – od roku 2014 se Washington snaží postupně do NATO začlenit i Ukrajinu. O tom, že Západ má nyní „lepší vyhlídky“ na vítězství při konfrontaci s Ruskem, jsem psal minule.

Obkličování Ruska probíhalo před rokem 2014 nenápadně. Jeho součástí měl být také nám dobře známý radar v Brdech, který měl údajně sloužit proti raketám odpáleným z Íránu – což byla jen zástěrka. Tomuto zdůvodnění ale leckdo uvěřil právě proto, že tehdy byly vztahy mezi Moskvou a Washingtonem relativně přátelské. Americké tanky to dnes mají z Narvy do Petrohradu přes sto kilometrů, z Lotyšska do Moskvy přes 600 km. Členství Ukrajiny v NATO by pozici Severoatlantické aliance velmi významně vylepšilo -  z Charkova do Moskvy je to jen nějakých 700 kilometrů, hranice mezi Ruskem a Ukrajinou je dlouhá, takže by bylo více možností, kudy vést útok.

O zapojení Gruzie do struktur NATO usilují USA dlouhodobě – píše se o tom na českých stránkách aliance. Dosáhnout tohoto záměru bylo zřejmě cílem letošní návštěvy Victorie Nulandové ve Tbilisi. Náměstkyně ministra zahraničí USA pak pokračovala do Azerbajdžánu.

Nestranný pozorovatel musí uznat, že od roku 1990 je toho na Rusko ze strany Západu docela dost. Vzhledem ke strategickému obkličování Ruska Washingtonem je zcela pochopitelné, že Moskva nechce připustit, aby se Ukrajina stala členem NATO a aby v Sevastopolu namísto ruské základny byla jednou americká. K tomu všemu, oficiální dokument,  rezoluce č. 758 schválená americkým kongresem na podzim 2014 – obsahuje několik lživých obvinění, požaduje aby se Moskva stáhla z Krymu a celkově je napsána velmi agresivně (Rusko prý v roce 2008 napadlo Gruzii - ve skutečnosti vpadla nejprve Gruzínská vojska do Jižní Osetie a postřílela příslušníky ruských mírových jednotek – toto bylo i oficiální stanovisko EU; dále rezoluce obviňuje Rusko, že dodává zbraně Sýrii – jako kdyby Asad nebojoval proti ISIL a dalším islámským extrémistům).

Někdo jistě namítne, že země východní Evropy vstoupily do NATO dobrovolně a Západ za to nemůže být obviňován.  Jenže Washington se naučil získávat nová území jinak, než přímou válkou. Používá k tomu barevné a podobné revoluce (Libye, Sýrie, Ukrajina), nevládní organizace jako například NED (který převzal část úkolů CIA), média skrze jejich vlastníky (kterých není zas až tak mnoho) a sociální sítě. K nátlaku na vzdorující politiky slouží odposlechy a emaily získané NSA. Proti nepohodlné vládě jsou nejprve svolávány demonstrace (placení demonstranti a jejich organizování přes sociální sítě). Když proti nim místní vláda zakročí, je osočena z teroru proti vlastnímu obyvatelstvu. Následuje vyzbrojení opozice a vojenská podpora Západu (Libye, Sýrie).  Někdy si opozice vystačí sama, když pohrozí prezidentovi zabitím a ten nechce na „demonstranty“ poslat armádu (když do demonstrantů nedá střílet prezident, musí se to zajistit jinak – Ukrajina).

Vladimír Putin je neprávem srovnáván s Hitlerem – více podob se Třetí říší, alespoň pokud jde o snahu ovládat celý svět, bych hledal spíše za Atlantikem. Odmítání dodávek zbraní Ukrajině je některými našimi politiky a komentátory popisováno jako druhý Mnichov – jako kdyby Ukrajina měla s NATO smlouvu o vojenské pomoci. Ti, kdo volají po dodávkách zbraní Ukrajině, vlastně jen jinými slovy křičí „Na Doněck“, „Na Moskvu“.

Jak píše Ivan Hoffman ve svém komentáři, američtí vojáci přijeli do Evropy hájit své zájmy. Zájmem USA (nebo spíše zájmem amerických elit) je posílení kontroly nad světem, oslabení Ruska, dosazení prozápadní vlády do Moskvy a ovládnutí jeho přírodních zdrojů při následné „privatizaci“. Jak porážka Ruska na Donbase, pokud by se podařilo Moskvu zapojit do přímého konfliktu, tak  nečinné přihlížení likvidaci novoruských republik, pokud by se snad Moskva rozhodla povstalce naplno vojensky nepodpořit, by oslabením Ruska nepochybně byly. Protože k postupnému systematickému obkličování přidaly v roce 2014 USA také otevřenou deklaraci nepřátelství, vědí Rusové, že se bojuje o jejich samostatnost a budou proto bojovat všemi prostředky, včetně jaderných.

Možná letošní rok nakonec prožijeme bez velké války, protože ta není v zájmu ani Ukrajiny, ani Německa a Francie, o Česku nemluvě. Na druhou stranu, velmi vlivné skupiny v USA o tuto válku usilují. Když čtete tyto řádky, létají okolo Ruska i USA jaderné bombardéry protivníka a k zahájení totální konfrontace stačí možná jeden jediný dostatečně velký výbuch.