Leninův dotaz: Co dělat?

V době, v níž vládne všeobecná iracionalita a hysterie, je obtížné psát racionální texty. Přesto se snad najde pár těch, kteří dnešní iracionalitě a hysterii nepodlehli. Pro ty, kteří podlehli, dnešní text určitě není.

Na začátek bych mohl uvést jednu takovou osobní věc: již „od kolébky“ jsem člověkem, který, z nějakých neznámých důvodů (sudičky, genetika, Boží vůle, ???) snadno podléhá strachu a musí s ním celoživotně zápasit víc, než většinová část populace. Nijak mne to netěší, ztrpčuje to život a hlavně - strach je zbraní zla; bojovat s ním budu samozřejmě dál. Zmiňuji to z toho důvodu, že když se po Putinově vpádu na Ukrajinu vzedmula ta obrovská vlna protiruské nenávisti, jdoucí v ruku v ruce s totalitními manýry na zákony a ústavu kašlající vlády a jejich plným schvalováním většinovou částí populace, tak jsem zpozoroval, že se ve mne strach zase trochu více ozval a lehce ovlivnil mé jednání. Strach z toho, že dnešní společnost by byla schopna ty lidi (včetně mne), kteří dle jimi nastolených kritérií dostatečně neprojevují jimi definovanou „svatou Ukrajinskou víru“, snad i veřejně lynčovat na ulici. Chuť zavírat je (nás) do vězení ani nemusím zmiňovat, a zabavování majetku „kolaborantům“ v momentu, kdy Putin zavře kohoutky, nechci oponentům radit - i když, oni už na to určitě přišli sami. Stav, který zavládl, dláždí cestu k nejhoršímu typu války ze všech – k válce občanské.

Samozřejmě, to směřování k občanské válce je stále velice dobře možné zastavit a já věřím, že se to podaří. Za poslední týden lze přece jen v digitálním prostředí registrovat, že se začíná ozývat více kritických hlasů a že hyperabsurdní argumenty Petra Fialy a podobných gaunerů, že musíme méně kupovat pohonné hmoty a méně topit, abychom nepodporovali Putina, jsou odmítány nejen „putinisty“. Ale vyhráno ještě rozhodně není.

Nebudu se zde rozepisovat o tom, o čem se už rozepisovali mnozí. Zmíním jen jeden myšlenkový experiment: hypotetickou situaci, kdyby z jakýchkoliv důvodů napadly Ukrajinu Spojené státy Americké. Mohu se ptát, jestli by v tu chvíli odmítali lékaři přijímat americké pacienty či školy americké studenty. Jestli by vláda cenzurovala „proamerické“ weby a slibovala beztrestnost těm, kdo by chtěli jet bojovat za Ukrajinu proti USA. Jestli by se americké brambory přejmenovaly na ukrajinské a zda by se památníky americké armádě v Plzni nabarvily na žlutomodrou. Atp. No, myslím, že odpověď je nasnadě. V aktuální situaci vůbec nejde o to, kdo byl napaden, nýbrž kým byl napaden. A když se řekne A, říct B se už nesmí, to je přece zločin.

Ale abych se dostal k jádru dnešního textu. Když jsme měli dobu covidovou, tak to bylo zlé, vyžadovalo se od nás hodně odvahy postavit se různým absurdním nařízením, ale jedna věc byla stále snadná: nebylo těžké přijít na to, co dělat, jak proti tomu bojovat  – typicky prostě tu roušku či respirátor nenosit, odmítnout nechat sebe či své děti pravidelně testovat, odmítnout genově-terapeutickou injekci atp. Ale nyní? Přiznám se, že je pro mne mnohem těžší přijít na to, co vlastně dělat. A tak bych se rád zeptal těch – pokud si někdo z nich tento text přečte – kteří té iracionalitě a protiruské hysterii a nenávisti nepodlehli, zeptal inspirován názvem knihy revolucionáře V.I.Lenina: Co dělat? Co dnes vlastně děláte a jak proti současnému šilenství bojujete vy, aby to mělo nějaký efekt? Poskytnete mi nějakou inspiraci? 

Loni na podzim jsem složil další píseň (či spíše jen text, hudba je tentokrát převzatá) a po nějakých patáliích ji ve druhé půlce letošního ledna donahrál a zveřejnil. Po necelých šesti dnech ji youTube zcenzuroval, no a ačkoliv nebyla míněna jako protestsong, tak bezprecedentní cenzurní krok vlády, kterým využila situace a zablokovala jí nepohodlné weby včetně těch, které nebylo možné označit jako "proruské", z ní fakticky protestsong udělal. Tak kdyby si ji někdo chtěl třeba poslechnout, na Rumble ještě pokud vím necenzurují. A snad ani na BandZone ...