Premium

Získejte všechny články
jen za 89 Kč/měsíc

Kdo má kde na Zemi žít? Uvedení do problému

Po delší době budu konečně psát o něčem jiném, než o covidu a politice, a vrátím se z části i k filosofii, která mému blogu jasně dominovala v prvních pár letech jeho existence. A v souvislostech trochu zabrousím i do křesťanství.

Téma dnešního textu mi dlouho leželo v hlavě, ale stejně dlouho jsem se k němu nemohl odhodlat. A to i kvůli domněnce, že zpracovat jej opravdu důkladně by vyžadovalo načíst velké množství literatury, že výsledný text by možná i překonal můj zatím suverénně nejdelší text na blogu, ale hlavně by při opravdu důkladném přístupu žádný text z mé dílny nejspíš nikdy nevznikl. A to by bylo vzhledem k tématu, jež pokládám za velmi důležité a pro mne nepochopitelně opomíjené, škoda. Rozhodl jsem se tedy téma „jen“ uvést, otevřít a zkusit o něj vyvolat zájem; a i tak to zabere dost vět. Možná jsem dosud jen neměl štěstí, ale i tak mne překvapilo, že jsem se dosud nesetkal s žádným pokusem toto téma vůbec nějak cíleně explicitně uchopit. Dnešní text – nechci psát blog – tedy nebude mít za cíl honit čtenost, která bude zřejmě malá už kvůli délce. Ale spíše budu rád za to, pokud text někdo vůbec dočte až do  konce, tím spíš když na něj zareaguje v komentářích.

Otázka „kdo má kde na Zemi žít“ - píšu záměrně velké Z, protože ačkoliv teoreticky není vyloučeno osídlení jiné planety lidmi, v současnosti je to, a zřejmě ještě dlouhou dobu bude, jen teorie – je pro mne nejstručnějším a byť dost zjednodušeným, současně v rámci možností nejvýstižnějším slovním popsáním problému, o němž text bude. A o jaký problém tedy jde?

Motivace k otázce

Že existují státy (resp. státnosti) a že mezi sebou tyto státy mají nějaké hranice je banální fakt. Co však není vůbec banální je skutečnost, že ty státy mají nějaké konkrétní území, nějakou konkrétní rozlohu a nějak konkrétně vedené hranice. A také není vůbec banální, jací lidé v těch státech žijí a proč zrovna oni. Proč mají státy zrovna takovou velikost, takové hranice a žijí v nich zrovna ti a ti lidé? Jak ty státy vznikly a jak vznikly jejich hranice? Dalším „banálním“ faktem je skutečnost, že lidské společnosti a státy v průběhu času vznikají a zanikají a že mění svou velikost. No a třetím, také do jisté míry „banálním“ historickým faktem je, že státy mezi sebou v historii válčily o území, že při těchto válkách teklo hodně krve a že v nich hodně lidí umřelo.
Pojem „stát“ zde užívám ne nutně jen v moderním smyslu, v jakém hovoříme o státech dnes, ale myslím jím v podstatě jakoukoliv trojici „určitá společnost + určité území touto společností obývané + pravidla soužití a suverénní správy tohoto území onou společností“, s tím, že to území je větší než domácnost, statek atp.; musí znamenat i pluralitu příbytků či ekonomických jednotek. Neboť ačkoliv si teoreticky lze představit stát o velikosti jedné chalupy, je takřka nepředstavitelné, že by takovou chalupu někdo mimo ni jako stát uznal a respektoval. Z toho všeho mj. vyplývá, že kočovný kmen stát mít nemůže, ale to trochu předbíhám. Máme zde každopádně (nejen) následující nezřejmosti:

  • proč jsou hranice států zrovna takové jaké jsou? Jak vznikají?
  • jací či kteří lidé mají žít na jakém místě na Zemi? Lze pro to najít nějaké objektivní či dokonce nadhistorické, nadčasové důvody? Lze to vůbec nějak určit a je vůbec na místě slovo „mají“, naznačující něco jako vhodnost či dokonce povinnost?
  • lze nějak určit (myšleno nějakými důvody, jinak než silou), na jakém kusu Země by se měl jaký stát rozkládat? 
  • měla by vůbec pluralita států existovat? a pokud ano, jak velká?
  • má každý jednotlivec právo žít kdekoliv na Zemi chce?

Ale mou největší motivací pro řešení těchto otázek je zmíněný fakt, že kvůli bojům o území mezi sebou státy resp. různé lidské společnosti válčily a válčí a že kvůli tomu v historii umřely statisíce, ba milióny lidí. Můžeme se totiž zeptat: museli ti lidé kvůli tomu umřít? Vždyť přece umřeli násilnou smrtí, byli zabiti, zavražděni! A zabíjet někoho, snad kromě případu kdy je dotyčný těžkým zločincem nebo když evidentně někoho ohrožuje na životě, je přece špatné, je to – až na výjimky - zločin. Nešlo by to všechno – rozuměj vznik států, určení jejich hranic a toho, kdo v nich bude žít - vyřešit nějak rozumněji, bez toho násilí a krve? Vždyť je přece vždy lepší, vyřešit nějaký problém, pokud jej lze vyřešit ke spokojenosti obou stran, bez násilí a zabíjení, pokud to jen trochu jde! Vím, že tyto mé věty se čtenáři mohou jevit v případě otázky státního území velmi naivní, ale to ještě není důvod, proč by tento problém neměl být řešen. Takže motivační otázka zní zhruba takto:

Lze nalézt takové důvody pro takové a takové rozdělení země do zrovna tolika a tolika států majících takové a takové území a rozlohy a takové a takové obyvatele, které by nám umožnily vyhnout se násilnému a krvavému řešení tohoto problému? Do jaké míry je možné, aby ty důvody byly etické a logické? A pokud takové důvody nalézt nelze, je krvavé či jinak násilné řešení otázky, komu bude patřit který životní prostor, stejně etické a legitimní jako nekrvavé?

Problém tedy považuji jednak teoretický v tom smyslu, že bude hledět do minulosti kterou už nezměníme, i do budoucnosti kterou ještě neznáme, a ptát se, nakolik ono nenásilné řešení problému vůbec bylo, je a bude možné. A zároveň jde o problém velmi praktický v tom smyslu, že nám půjde o zabránění těch budoucích možných krveprolití či jiných zlých činů, které by řešení takového problému jinak velmi pravděpodobně provázely. Nakolik je takové řešení v reálných podmínkách prakticky realizovatelné je jiná otázka; je jisté, že přinejmenším v krátkodobém horizontu z mnoha důvodů reálné nejspíš není, protože si jistě nelze představit, že bychom s takovým řešením prostě přišli za zástupci dvou ve sporu o území znesvářených stran a řekli jim, ať ten spor podle našich důvodů nekrvavě a eticky vyřeší – a oni by nás prostě poslechli. A jde také o problém částečně filosofický, protože určité faktory, které v něm hrají roli, jsou jednoznačně závislé na filosofickém řešení či hodnocení určitých otázek. Speciální a osobní rozměr problému, který mne bude zajímat je, jaké řešení mají – pokud mají - tyto problémy, shrnuté do otázky „kdo má kde na Zemi žít“, z hlediska křesťanství; tomu se udu věnovat na závěr.

Pojďme se tedy pokusit problém nějak uchopit a identifikovat faktory, které je v něm třeba zohlednit.

Území a společnosti

Na úplný začátek pro jistotu zvýslovním banální fakt: člověk není schopen žít na či ve vodě, protože ve vodě se nedá dýchat a protože do vody se samovolně potápíme, tzn. ve vodě či na vodě bychom nepřežili. Stejně tak není člověk schopen žít ve vzduchu: neumí lítat ani levitovat a gravitační síla jej tahá dolů na zem. Z toho plyne, že pro dlouhodobý život je určena pouze pevná země, zemská plocha. Ano, člověk může vystavět vysoké domy či udělat si hnízdo na stromě, nebo si vykopat díru pod zemský povrch, a žít v tomto ohledu, více či méně udržitelně, nad či pod zemí; ale to vše budu brát jako život „na“ zemi ve smyslu povrchu země. No a jak všichni ví, tohoto povrchu je na Zeměkouli omezené množství a toho z geograficky-klimaticko-zdrojového hlediska prakticky obyvatelného povrchu je množství ještě mnohem omezenější

Problém „kdo má kde na zemi žít“ zahrnuje vždy nutně dvě strany: na jedné straně je konkrétní, lépe či hůře obyvatelná zemská plocha, na druhé straně konkrétní lidská společnost, která si tuto plochu může nárokovat k životu. Co je však dalším celkem banálním historicko-geografickým faktem je skutečnost, že obyvatelná zemská plocha není něco zcela statického, nýbrž se více či méně mění (skrz zaplavení, dobu ledovou, vysušení, činnost sopek), někdy i vzniká a zaniká. A ještě více to platí o lidských společnostech: ty vznikají, zanikají a mění se a to s mnohem větší dynamikou, než jak se mění, vznikají a zanikají pevné plochy Země. A už tento fakt dynamiky na obou stranách problému nám na první pohled nedává důvod k domněnce, že by mohlo existovat něco jako metafyzické řešení tohoto problému. Metafyzické řešení totiž vyžaduje nutné důvody, ovšem změna, proměnlivost a dynamika se s nutností vylučuje. Přesto ponecháme i tuto otázku otevřenou, protože stále se teoreticky lze např. zeptat, jestli existují nějaké nutné důvody pro existenci České národnosti a České republiky v tom a tom historickém období a v těch a těch konkrétních hranicích – a lze se na to zeptat i přes to, že se i na první pohled zdá, že takové důvody existovat nemohou.

Pojďme tedy probrat, jaké faktory a proměnné hrají v problému rozhodující roli.

Společnosti: faktory a proměnné

Jednou stranou problému jsou tedy lidské společnosti, které si nárokují či budou nárokovat nějaký kus země k obývání. A první problémy, které zde musíme nějak vyřešit, je jednak otázka původu lidského rodu na Zemi (jak jsme se tady vlastně vzali a jak jsme se rozdělili do různých společností), jednak otázka „jak se lidé vlastně ocitli na těch a těch, od sebe značně vzdálených místech Zeměkoule“. Na zodpovězení obou otázek totiž bude mimo jiné záviset řešení hlavní otázky: kdo má kde na Zemi žít?
První otázka má v zásadě tři možné odpovědi: buď člověka stvořil Bůh – ať už najednou skrz akt kreace, nebo postupně skrz inteligentní design. Nebo se člověk vyvinul slepou evolucí z nižších forem života spontánně a „náhodou“. A do třetice mohl být člověk teoreticky vytvořen nějakou vyšší formou života, např. mimozemskou civilizací. Teoreticky bychom mohli uvažovat ještě čtvrtou, "pohanskou" variantu (vytvoření člověka bohy ve stylu nějakého mýtu), ale vzhledem k její nejednoznačnosti a vzhledem k tomu, že by ji asi do značné míry šlo převést na variantu evoluční, ji ponechám stranou.
Druhá otázka má pouze dvě možné odpovědi: buď se člověk prapůvodně na Zemi objevil pouze na jednom jediném místě, z nějž se pak „rozutekl“ na všechna ostatní místa planety, nebo se objevil na různých místech planety najednou.
Na tom, jaké odpovědi na výše otázky dáme, bude závislá i odpověď na otázku „kdo má kde na Zemi žít“ a také odpověď na otázku, lze-li praktické určení toho, která společnost (ve smyslu států) bude kde na Zemi žít, zrealizovat nekrvavě a „eticky korektně“. Např. vyvinul-li se člověk náhodně skrz slepou evoluci, pak etické a nekrvavé „rozmístění“ společnosti na zemském povrchu buď neexistuje, a nebo existuje, ale význam pojmu „etické“ se bude podstatně lišit od významu pojmu „etické“ ve světě, v němž byl člověk stvořen Bohem. V tomto textu si však nedávám za úkol detailně prozkoumat všechny varianty plynoucí z kombinací odpovědí na výše položené otázky: pouze chci problém vyložit, s částečným soustředěním na variantu stvoření člověka Bohem, kdy se chci pokusit alespoň o náznaky cesty k řešení.
Otázka toho, jestli se člověk objevil na Zemi na jednom místě, nebo na mnoha oddělených místech současně, má zase svou relevanci např. v souvislosti etnicko-rasové, neboť etnicko-rasová identita je dána do velké míry geograficko-klimaticky a to souvisí s otázkou, nakolik je legitimní a vhodné, aby lidé, dobře uzpůsobení k trvalému životu v daném geograficko-klimatickém prostředí, žili trvale v prostředí zcela odlišném. Jinak řečeno, jestli je legitimní a vhodné, aby afričané žili trvale např. v severní Evropě a severoevropané zase v Africe apod.

Dalším faktorem či proměnnou je početnost společnosti, která by si nárokovala to či ono území k trvalému životu, a to zvlášť v okamžiku, kdy se o obsazení daného území rozhoduje. Je totiž jasné, že čím méně početná společnost, tím menší šanci má dané území pro sebe získat, a tím menší území má šanci uhájit, čím méně početná je. Zde bych také rád předložil myšlenku Valerije Pjakina z jeho knihy O světě křivých zrcadel 2, dle níž stát, který má být opravdu suverénní, má plnit všechny kompetence které se od státu očekávají (tedy i kompetence udržet v existenci sebe a udržet své území), a díky kterým může být subjektem řízení sebe sama, musí mít alespoň 10 miliónů obyvatel. To je nicméně myšlenka uvedená spíše pro zajímavost, protože dle mne začala být aktuální v podstatě až v novověku a nejvíce v období průmyslové revoluce, kdy začal značně stoupat počet obyvatel. Je zde však jiná důležitá otázka: má početnější společnost právo zabrat si pro sebe území, které již obsadila méně početná společnost, a právem silnějšího tu méně početnou společnost z území vyhnat nebo ji zničit jakožto samostatnou společnost s vlastní identitou?

Dalším faktorem je míra vyspělosti dané společnosti a její státotvornost. Jsou totiž společnosti – v etnickém smyslu typicky třeba cikáni – u nichž se státotvorná iniciativa (a stát je vždy svázán s územím a hranicemi) historicky jeví být slabá či žádná; typicky to bývají společnosti kočovné. Tyto společnosti, pokud nemají a nechtějí zaniknout, však musí také někde na Zemi pobývat a svou identitu cílevědomě udržovat. Nejsou-li však státotvorné, budou se vždy muset přizpůsobovat společnostem státotvorným a vždy budou vůči nim v konfliktním vztahu, většinou podřízeném. Aplikujeme-li tedy otázku „kdo má kde na Zemi žít“ na společnosti nestátotvorné a kočovné, vzniká tím otázka, je-li vůbec kočovný způsob života, přinejmenším od doby kdy je již plocha Země dostatečně hustě obsazena a rozdělena na státy, vůbec legitimní; kočovný život je tak trochu „geografickým kosmopolitismem“ a tipl bych, že přinejmenším od jistého stupně uspořádanosti společností a států začal být nahlížen negativně. Ale to vše je opět závislé mj. na odpovědi na otázku po původu člověka na Zemi vůbec. Jak naznačil Alain de Benoist ve své knize Být pohanem (psal jsem o ní zde), ve variantě stvoření člověka Bohem nelze vyloučit, že by si Bůh kosmopolitní, resp. neusazenou existenci nějaké lidské společnosti mohl přát – např. proto, aby vztah k zemi a půdě nepřerostl ve vztah „modloslužený“, aby nedocházelo k jejich zbožštění (které do určité míry asi hrozí nacionalismu).

Dalším faktorem je otázka toho, jak vlastně nějaká společnost, vzhledem k níž má smysl hlavní otázku řešit, vznikne, jak je pak stabilní a trvalá a jak a proč zaniká. Jsou společnosti, které trvají velmi krátkou dobu, a oproti tomu společnosti trvající stovky nebo i tisíce let (jako např. Židé) a které stále nezanikly, ani k tomu nesměřují. Historicky jedním z nejvíc rozhodujících faktorů pro vznik konkrétních společností, především pokud jde o jejich etnografickou identitu, jsou přirozené hranice regionů v podobě řek, moří, těžko zdolatelných hor, lesů plné dravé zvěře a podobných přírodních překážek. Než se s nimi člověk naučil poradit si, než se naučil stavět mosty, lodě, nalezl stezku přes nebezpečné hory atp., trvalo to desítky nebo i stovky let a za takovou dobu se již etnografická identita a další identizující prvky s ní související hlouběji usadí v genetické výbavě členů dané společnosti. Identita společnosti jistě nemusí být pouze etnografická, může být taky náboženská, ekonomická, kulturní atp. (většinou je kombinací uvedených), ale z genetického hlediska dává logiku, že geograficko-klimatické podmínky hrály historicky poněkud rozhodující roli a promítaly se do jiných rozměrů identity společností významněji, než tyto do nich.
Otázka příčin a důvodů vzniku a zániku různých společností by vydala na samostatný text a na tyto otázky jsou zde lepší odborníci než já. Pro naši hlavní otázku jsou ale tyto příčiny a důvody zajímavé kvůli tomu, že se lze zeptat např.: pokud nějaká společnost zanikne, kdo má právo zabrat si její území? Nebo: má určitá podskupina nějaké společnosti legitimní právo se z oné společnosti vydělit a nárokovat si výhradně pro sebe kus té země, která byla dosud nedělitelným životním prostorem oné společnosti? (tj. problém separatismu a práva na sebeurčení) A pokud ano, který kus země? Nebo: má nějaká společnost morální právo do sebe nenásilně, ale cíleně a „potajmu“ kulturně asimilovat jinou společnost (skrz rafinovanou nenásilnou kulturní válku) sídlící v jiném geografickém prostoru tak, aby kulturně-jazyková identita této společnosti zanikla a území, které jí původně náleželo, tak nenásilně a nekonfliktně přešlo do vlastnictví té asimilující společnosti?
Trvalost identity dané společnosti, která na základě právě této identity obývá a nárokuje si to či ono území, je dalším faktorem, který musíme při zodpovídání hlavní otázky zohlednit. Historická jazykově-kulturní kontinuita napříč dostatečně dlouhým kusem historie dnes bývá hlavním rozhodujícím faktorem pro obhájení nároku dané společnosti žít trvale právě tam a tam (viz argumenty typu „Češi žili v této oblasti nepřetržitě přes tisíc let“). Je ale jazykově-kulturní (a často zároveň i etnická) identita dnešních Poláků, Čechů, Francouzů, Španělů tatáž, kterou byla v např. 13 století? Dle čeho se to určí?

Nakonec se musíme také od společností přesunout k jedincům. Opět ponejvíc od časů průmyslové revoluce se objevila možnost (i když v omezenější míře zde byla mnohem déle) prakticky realizovatelného individualismu i v oblasti sebeurčení co do místa k životu, kdy má individuum možnost stát se na společnosti, z níž pochází,  alespoň zdánlivě méně závislé. A zvlášť v euroamerickém regionu panuje (popř. donedávna panoval) značný liberalismus, který se v této otázce promítá do principu „každý může žít, kdekoliv chce!“ - liší se jen dodatečná podmínka tohoto principu, totiž jestli musí každá společnost kterémukoliv jedinci v duchu tohoto principu v čemkoliv ustoupit, nebo, pokud chce jedinec žít kdekoliv chce, musí se nejen biologicko-klimaticky, ale také sociokulturně přizpůsobit novému místu, kde chce žít. Problémem je zde jednak to, že zdaleka ne všechny státy a společnosti podobný liberalismus sdílejí, jednak to, že úplná nezávislost jedince na společnosti a jeho kosmopolitní „nepatření nikam a všude zároveň“ je  samozřejmě zcela iluzorní – a čím dřív to liberální individualisté uznají, tím lépe pro ně i pro nás všechny. Navíc se i prakticky ukazuje, že jakýsi radikální geografický kosmopolitismus, jakýsi moderní individualistický způsob kočovného života (neustálé cílené střídání místa k životu v celém jeho průběhu až do stáří) je dost výjimečný; ostatně, kolik lidí takto žijících znáte? Otázka „kdo má kde na Zemi žít“ se zde tedy do značné míry kryje s otázkou „kdo má patřit do jaké společnosti“ a jestli člověk může legitimně patřit do jakékoliv společnosti, kterou si zamane. Každopádně, v rámci tohoto textu je oním „kdo“ nikoliv především individualizovaný jedinec, nýbrž především různé společnosti.

Území: faktory a proměnné

Druhou stranou problému je tedy území jakožto prostor k trvalému životu. Které jeho faktory a proměnné jsou důležité pro zodpovězení otázky „kdo má kde na zemi žít“?

Jedním ze základních faktorů je něco, co bych nazval „tektonickou stálostí regionu“. To, že je dnes na Zemi několik světadílů je fakt, který neplatil vždy: kontinenty vznikly rozpadem jednoho „superkontinentu“ a následnými posuny jeho částí. Je nicméně pravda, že pravděpodobnost toho, že by se v dohledné době určité kontinenty spojily, či se nějaký kontinent znovu tektonicky rozpadl na několik subkontinentů v různých klimatických pásmech, je nejspíš nulová. Nejsem však v této věci odborník a žádný průzkum jsem si nedělal, pokud se tedy v něčem mýlím, prosím opravte mne v komentářích. Nemusí ovšem jít jen o světadíly, není vyloučeno určité přetržení nějaké části pevniny, aniž by se tato úplně oddělila od světadílu.

Mnohem aktuálnějším faktorem je geograficko-klimatická stálost určitého obyvatelného regionu. Co když v daném obyvatelném a obývaném regionu dlouhodobě prudce klesne nebo se naopak zvýší teplota, zaplaví se nebo vysuší? V technologicky vyspělé době (a ve společnosti, která je takovým technologiím dostatečně přístupná) to už možná znamená malinko menší problém než jakým by to bylo dříve, ale přesto zůstává otázka: pokud by se z takového regionu musela jej obývající společnost úplně vystěhovat, pak – kam, pokud jsou již sousední obyvatelné regiony obsazené jinými společnostmi? Mají tyto společnosti povinnost ony nuceně bezprizorní lidi přijmout? Nebo jsou oni uprchlíci z donucení odsouzeni k tomu, rozptýlit se na různá místa planety, kde buď ještě nikdo nežije a není to tam tak zlé, jako v jejich původní domovině, nebo do těch států, kde je (s danými podmínkami) milostivě přijmou?

Dalším, velmi důležitým faktorem pro naši otázky je přítomnost nerostných a jiných surovin na daném území a k němu vztažená míra znalosti přírodních zákonitostí a možnosti jejich technologické aplikace u dané společnosti, která daný region dlouhodobě historicky obývá nebo si na něj dělá zálusk. Vysvětlím proč. Dejme tomu, že nějaká společnost před staletími trvale osídlila nějaké území, a v tom území se nacházelo velké množství lithia. Z hlediska tehdejších znalostí bylo té společnosti ono lithium k ničemu (protože se neznaly jeho vlastnosti, natož možnosti jej nějak využít) a ona společnost ani třeba nevěděla, že v její zemi něco takového existuje. Ovšem v moderní době se takové lithium stává ohromným pokladem s potenciálem vyprodukovat pro obyvatele země, v níž se nachází, ohromné bohatství. U množství nerostů a jiných přírodních materiálů tomu historicky právě takto bylo (typicky uhlí) – po objevu možnosti jeho využití se stalo velkým prostředkem bohatnutí, byť ono bohatství fakticky šlo třeba jen do kapes pár vychytralých boháčů, ale to je teď vedlejší. Můžeme se totiž zeptat: je to spravedlivé, aby nějaká společnost vybudovala vlastní suverénní stát na určitém území, v němž se fakticky nachází velké množství např. lithia, aniž by to tušila či věděla jak jej využít, přičemž se navíc žádný její člen nijak nepodílel na odkrytí a vymyšlení přírodních zákonů a následných technologických využití oné suroviny, aby si pak tato společnost na to lithium dělala suverénní vlastnický nárok a jen ona z něj bohatla? Touto otázkou se nesnažím otevírat žádnou Pandořinu skříňku, kterou ale zkusila otevřít Madalen Albrightová, která měla někdy v minulosti prohlásit větu v tom smyslu, že Rusko má příliš velké zásoby nerostného bohatství, které si nemůže nechat pro sebe a musí se o něj podělit. Proč má zrovna Rusko obrovské zásoby nerostného bohatství? Protože někdy v 17 století si podmanilo Sibiř, která to ohromné nerostné bohatství obsahuje, a protože státně-územní kontinuita Ruska zahrnujícího Sibiř trvá od té doby až do současnosti. A tušili tehdejší ruští dobyvatelé něco o možném budoucím využití na Sibiři jsoucího nerostného bohatství, natož o jeho existenci? Ne. Na druhou stranu: plyne z toho, že jelikož to netušili, nemá to dnešnímu Rusku patřit? To zcela jistě taky ne. Teoreticky jistě lze oddělit suverenitu nad územím jakožto vlastnictví území nakolik je prostorem k bydlení a trvalému životu od suverenity nad územím jako příčiny vlastnictví daným státem a jeho obyvateli všeho, co na tom území je, a tvrdit tak „to, že někdo někde trvale bydlí neznamená, že tam dotyčný také všechno vlastní“. Jenže historicky tomu tak nikdy nebylo a suverenita nad územím byla vždy respektována nikoliv jen ve smyslu prostoru k bydlení, ale i ve smyslu, že dané státnosti patří vše, co na daném území je. Tudíž, z tohoto hlediska mělo v našem příkladu Rusko prostě nezasloužené štěstí a jiní nezaslouženou smůlu, že zrovna na Ruskem dobyté Sibiři se nachází ohromné množství nerostného bohatství, zatímco na území jiných států ne, i když třeba zrovna z těchto států vzešli přírodní vědci a za nimi vynálezci technologií, jejichž objevy a výtvory to nerostné bohatství vlastně teprve „vytvořily“ - aniž by z toho ovšem plynulo, že díky těmto objevům a výtvorům má státnost, z níž tito velikáni vzešli, automaticky právo zdarma si ony nerostné suroviny prostě vzít. V dnešní době, kdy je naše poznání přírody dostatečně hluboké a technologie dostatečně vyspělé, zároveň ovšem skoro celá Země prozkoumaná pokud jde o znalost ložisek nerostných a jiných bohatství, je situace poněkud odlišná. Já jen chci poukázat na to, že faktor znalosti přírody a technologií může činit ten či ten kus země velmi atraktivním, ovšem většinou se tak děje až v době, kdy už je tento kus země dlouhou dobu obsazen nějakou společností, která na něm vytvořila svůj stát. Je ale také pravda, že zrovna Sibiř k trvalému životu příliš vhodná není a že hlavní otázka se týká území natolik, nakolik je prostorem k životu lidí. Nicméně, pokud státními hranicemi ohraničený životní prostor implikuje i vlastnění všeho, co je na něm, jeho obyvateli, má i právě popsaný faktor daného území pro hlavní otázku relevanci. Pro jistotu ještě dodám, že v momentě, kdy by někdo chtěl ukázat na nelegitimitu vlastnění Sibiře Ruskem z důvodu jejího neetického získání (krvavým dobytím), lze takového člověka vyzvat, ať dá příklad státu, který se ve svých dějinách žádných podobných metod nedopustil, a zeptat se, jestli by stejnou nelegitimitu vlastnění určitých území z podobných důvodů uznal i u jakéhokoliv jiného státu (typicky Anglii a USA).

Konečně přirozeným faktorem, který by asi neměl být úplně opomenut, je úrodnost obývaného regionu a to především úrodnost přirozená, čili člověkem nevytvořená. Jedna z teorií vývoje a příčin genetické výbavy lidských ras totiž hovoří o tom, že v těch regionech, kde byla trvalá a velká úrodnost a trvale teplé klima, přírodní podmínky lidi nenutily pracně vymýšlet a budovat způsoby obživy a tudíž, stručně řečeno, v dlouhodobém hledisku zkvalitňovat určité důležité schopnosti, intelekt a skrze ně genofond; a naopak např. v severských oblastech  byli lidé nuceni k namáhavé a pracné racionalizaci a vymýšlení jak způsobů obživy, tak bydlení, aby vůbec byli schopni přežít, což se odrazilo ve kvalitnějším genofondu, alespoň pokud jde o intelektuální výbavu. Píšu to proto, že různé lidské společnosti v dobách začátků osídlování planety (a nejen tehdy) zřejmě neměly stejnou startovní čáru: někdo se narodil v úrodné zemi, jiný v nehostinné a do úrodné země to měl daleko. Čili z tohoto hlediska neexistovala nějaká „spravedlnost“, dle níž by všechny společnosti měly od svého vzniku stejné přírodní podmínky. Ale z dlouhodobého hlediska, „začít“ v úrodném a teplém kraji nemusí být vůbec výhrou, pokud ona teorie popsaná výše plus mínus platí. A otázka oné nestejné startovní čáry je opět závislá na oněch dvou otázkách na začátku:  otázky původu člověka na zemi vůbec a otázka toho, zda se lidé poprvé objevili na jednom jediném místě planety Země.

Jak je vidět, větší množství proměnných se nachází na straně společností než na straně regionů. Je to zcela logické: regiony nejsou živá jsoucna, nemohou se pohybovat, myslet, cíleně jednat, jsou víceméně výslednicí aplikace přírodních jevů (a do nevelké míry lidské činnosti) a vykazují mnohem větší stálost. A navíc se nemnoží: při aproximaci Zeměkoule na ideální kouli či ideální šišoid je plocha Země stále stejná, zatímco lidé vznikají a umírají, jejich celkové množství se zvětšuje či zmenšuje a jsou schopni měnit kvalitu svého životního prostoru k lepšímu i k horšímu.

Na závěr této kapitoly bych pro jistotu dodal, že pokud jde o hlavní otázku, tedy Kdo má kde na Zemi žít, pak při jakémkoliv určování toho KDE, zvlášť pokud se ono KDO vztahuje  nikoliv k jedincům, ale k (dostatečně širokým) společnostem, jistě nejde o to, rozdělit plochu zeměkoule na čtvereční kilometry či dokonce metry čtvereční a k nim to KDE vztahovat. Míra rozlišení onoho KDE je jistě také předmětem otázky. Jedním z možných a smysluplných hledisek při jeho určování by jistě bylo již zmíněné hledisko geograficko-klimatické a to hlavně v severně-jižním rozměru, který především rozhoduje o klimatických a hlavně teplotních poměrech.

Faktická historická i současná řešení otázky a jejich problémy

Nyní se pojďme stručně podívat, jakým způsobem se ve vztahu k hlavní otázce v historii fakticky určoval a dělil životní prostor mezi lidské společnosti. Je přitom třeba rozlišit mezi ziskem a ustanovením území, tedy situací „na začátku“, a mezi jeho pozdějším uhájením a respektováním toho, že daný prostor patří té a té společnosti, společnostmi ostatními.
Pokud jde o vznik území (států), lze říct že nejčastěji se řídil - kromě daností přírody, jako zmíněné toky řek atp. - dle dvou principů: jednak „kdo dřív přijde, ten dřív mele“ a jednak „silnější (a chytřejší) vyhrává“. Na prvním principu se alespoň na první pohled nezdá nic problematického a je běžně respektován v mnoha oblastech lidského života. Druhý princip, alespoň pokud jde o tu sílu, je však jen jakýmsi jiným vyjádřením zákona džungle a je přesně tím, co mne mimo jiné motivovalo k hlavní otázce. Takže i když nějaká společnost na nějaké území „dřív přišla a tedy dřív mlela“, pokud na něj později přišla silnější společnost, která ctila zákon síly, pak ta původní společnost o své území přišla, v horším případě pak přišla i o svou vlastní existenci (byla onou silnější společností vyhubena). A zákon síly se běžně uplatňoval i v případech, kdy si dané území chtěly přivlastnit dvě společnosti současně, protože na něj poprvé přišly obě zároveň, ale např. z opačných světových stran, a nárok na dané území se mezi nimi musel nějak rozhodnout.
Ani ono „kdo dřív přijde, ten dřív mele“ však není zcela bez problémů. Představme si situaci, kdy dvě společnosti dorazí na nějaké dosud neobsazené  území, každá z jiné strany a neví o sobě. Utáboří se – relativně kousek od sebe, aniž by o sobě věděly – a pak jdou na další průzkum; a pak na sebe narazí. Když v tom momentu budou obě strany tvrdit těm druhým „vypadněte, my jsme tady byli dřív“, pak může být dost těžké určit, k čemu se má vztahovat to „tady“, když žádná z oněch společností ještě ani neví, kde má to „tady“ vlastně končit. Nenásilné a etické řešení takového problému by pak bylo velkým oříškem.
Zákon síly nepřestal platit nikdy, pravidlo „kdo dřív přijde, ten dřív mele“ však dnes takřka pozbylo významu, neboť na Zemi prakticky již neexistuje kout, který by stále byl někým neobsazen; výjimku tvoří např. sporná území, na jednom takovém byl v roce 2015 Vítem Jedličkou vyhlášen mikrostát Liberland, který však nebyl žádným jiným státem uznán. U států či státností, které se však na určitém konkrétním území udržely stovky let, však vzniklo a začalo být (částečně) respektováno „historické právo na území“; tak např. na územích dnešního Česka nebo Polska (a řady dalších států) existují přinejmenším regiony, a nichž po celá staletí – byť samozřejmě ne vždy - žili Češi resp. Poláci, a většinu času, kdy tam byli, tam fungovala i jejich státnost. Tímto historickým právem se pak argumentovalo v kritických situacích, kdy se překreslovaly hranice států, typicky po první světové válce. Ovšem i toto „právo“ bývá často nerespektováno, místo něj se zdůrazňuje převažující množství lidí té a té národnosti a toho a toho jazyka na daném území: přesně to hrálo velkou roli právě v Česko-Polských vztazích v konfliktu o Těšínsko, ale i v mnoha jiných územních sporech. V takových případech se totiž argumentuje tím, co se zrovna hodí, a běžně je aplikován dvojí metr, což jistě není řešení etické. Problém historického práva je však právě v tom, že je „jen“ historické. Dá se třeba představit, že by dnes nějaký stát X začal nárokovat právo na to a to území ležící v jiném státu Y právě s odvoláním se na to, že historicky resp. historiograficky první, kdo daný region obsadil a nějakou  dobu (řekněme alespoň pár desítek let) tam žil, byli předkové obyvatel státu X: bylo by to určité vyzdvižení a povýšení principu „kdo dřív přijde, ten dřív mele“ do nadhistorického hlediska. Tipuji ale, že všichni cítíme, že tyto principy nároku na území prostě zdaleka nemají tu pevnost a nevývratnost, jakou by si mohly nárokovat třeba principy metafyzické či přírodní zákony; jsou to principy postavené čistě na lidské dohodě, ale z druhé strany není jasné, nakolik něco jiného než lidská dohoda může takovou věc rozhodnout. A právě to je jednou z motivací, proč řeším hlavní otázku. O principech náboženských (ve stylu: nárokujeme danou zemi proto, že „nám ji dal Bůh“) se zmíním v následující části, v níž se pokusím řešit hlavní otázku z hlediska křesťanství.

Ještě by se asi slušelo uvést, že státy vznikaly i skrz smlouvy, dohodou, a tedy mírovou cestou. Ale nevím o případu, kdy by se dvě různé společnosti při obsazování nového, dosud neobsazeného území dohodly, že to území bude jejich společné. Pokud o takovém případu víte, určitě mi dejte vědět v komentářích.

Možnosti řešení hlavní otázky z hlediska křesťanství

V úvodu textu jsem uvedl, že dnes půjde především o otevření tématu a zorientování se v něm, tedy nikoliv o zodpovězení hlavní otázky, jakkoliv otevření tématu má v posledku samozřejmě právě tu odpověď za výhledový cíl. V závěrečné části bych se, jak jsem rovněž avizoval, rád pokusil o zjištění, jaké možnosti po zodpovězení hlavní otázky nabízí křesťanství, k čemuž mám motivaci i osobní. Hned na začátku však musím uvést jeden svůj handicap: neznám nazpaměť Bibli (natož v originálních jazycích jejích knih) a nemám dostatečně načtenou literaturu raných církevních otců, což jsou ovšem velmi potřebné zdroje, které musíme v řešení hlavní otázky z hlediska křesťanství zohlednit. Proto následující řádky budou jen takovým náčrtem postaveným na základě toho, co vím, a pokud čtenář odhalí jeho nedostatky právě v mých nedostatečných znalostech o výše řečeným, budu určitě rád, když mne na to upozorní.
Z hlediska křesťanství byl člověk a) stvořen Bohem, a to b) na jednom konkrétním místě planety (plus mínus někde na blízkém východě, abych místo označil dostatečně široce); dle křesťanství celé lidstvo pochází z jedné matky a z původního místa stvoření se rozuteklo do zbytku světa. Zároveň křesťanství přijímá tzv. Desatero Božích přikázání jako univerzální etický rámec pro všechny lidi světa bez výjimky. To tedy budou mantinely, v nichž se budeme pohybovat. 

Nakolik si vybavuju, pak míst v Bibli, které by byly relevantní pro hlavní otázku, je velice málo. Prvním je pokyn v knize Genesis „ploďte, množte se, naplňte Zemi a podmaňte si ji“; z něj můžeme celkem plausibilně dovodit, že člověk neměl od Boha zakázáno určité pozemské regiony obsazovat, resp. přikázáno je neobsazovat. Nicméně žádné konkrétnější pokyny nenásledují. Zpráva o prvotním hříchu (a jeho fatálních důsledcích pro celé lidstvo)  a vyhnání z ráje naopak problém komplikuje v tom, že bychom teoreticky mohli uvažovat variantu, že odpověď na hlavní otázku se může lišit ve světě před prvotním hříchem (popř. světě bez prvotního hříchu) a světě po prvotním hříchu; toto rozlišení uvažovat nebudu, ale kdo by jej uvažovat chtěl, ať se určitě ozve v komentářích. Další důležité místo nacházíme ve zprávě o stavbě Babylonské věže. To je ovšem opět problematické a to i z důvodu, o němž už jsem psal zde a zde: pluralita jazyků, zakládající pluralitu národů (tedy společností), je totiž v tomto příběhu představena jakožto trest za hřích a tedy jako něco, co zavdává se domnívat, že je něčím, co Bůh neměl původně v plánu. Národ, jakožto základní jednotka dělení lidstva na společnosti a častý subjekt biblických textů, je tedy problematický v samotné své identitě a křesťanství dle mne dodneška nepřineslo uspokojivou odpověď na to, nakolik je pluralita národů Bohem chtěný fakt. A přestože se křesťané různých denominací zdají tvrdit, že pluralita národů je Bohem chtěná (viz jistý baptistický pastor zde, nebo katolický kněz Franz Spirago ve svém katechismu, jak jsem o tom psal ve výše odkazovaných blozích), je to podle mne trochu obtížné obhájit na biblickém základě. Teoreticky by jako taková oficiální legitimace plurality národů mohl být interpretován dar jazyků, seslaných apoštolům při sestoupení Ducha Svatého, ale jednoznačné to asi není. Křesťanství a jeho univerzalismus totiž bývá např. z pohanských pozic označováno jako světonázor, z nějž logicky plyne, že by měl existovat jen jeden celosvětový stát, a pro samotné křesťanství nebude zřejmě úplně jednoduché ze svých vlastních premis tento názor vyvrátit.
V Bibli, konkrétně v Pentateuchu, se nicméně nachází jeden příběh, v němž lze spatřit model pro vyřešení hlavní otázky, tedy „kdo má kde na Zemi žít?“. Totiž, jak je dobře známo, Izrael je popisován jako národ stojící proti všem ostatním, pohanským národům, jako národ vyvolen jediným pravým Bohem, a jako národ, jemuž Hospodin Bůh určil konkrétní ohraničený region jakožto životní prostor, jakožto zemi zaslíbenou. Na jedné straně se toto vše odehrálo ve starozákonní době a v tomto smyslu jde o záležitost židovskou, nikoliv křesťanskou; z druhé strany však křesťanství neústupně trvá na identitě starozákonního Jahve s vtěleným Bohem – Ježíšem Kristem a starozákonní zvěst je pro něj pravdivá a inspirovaná Duchem Svatým. V tomto smyslu tedy tento příběh můžeme označit jako určitý způsobem spadající do křesťanství. Lze však tento model zhodnotit jako vhodný pro vyřešení hlavní otázky tak, jak jsem ji v úvodní části upřesnil, zvlášť v poukazu na její krvavé řešení, v historii zcela běžné? Nejenže nejde, ale je dokonce dokonalou antitezí takového řešení. Hospodin totiž nejenže nemá nic proti krvavému způsobu obsazování, ale dokonce jej nařizuje s nekonečnou důsledností: izraelité často dostávají příkazy obsazená města a území vyhubit do posledního lidského tvora, včetně žen, dětí a někdy dokonce i dobytka. Jinde sice nemají být původní obyvatelé vyhubeni, ale mají být podmaněni a zotročeni. Nejen znalci křesťanské apologetiky ví, že právě tyto části Starého zákona nabíjejí ostrou munici všem odmítačům křesťanství a židovského Boha vůbec a já sám jsem dodnes nenašel uspokojivou odpověď na otázku, jak takto jednajícího Hospodina obhájit jako laskavého a milujícího Boha zákona Nového. Tento apologetický problém zde nemohu a nechci řešit, nicméně je jasné, že pro mou hlavní otázku je Hospodinova starozákonní metoda zcela nepoužitelná. Musíme se tedy pokoušet hledat řešení jinde.
Právě to však bude problém. Nevybavuje se mi žádný „dostatečně autoritativní křesťanský text“, který by nás k takovému řešení přiblížil. Pokud někdo o nějakém takovém ví, ať mne na něj určitě upozorní, nicméně v tuto chvíli jsem nucen konstatovat, že křesťanství pouze v desateru poskytlo nepřekročitelný(?) etický rámec jednání, který se má respektovat vždy; tedy i při otázce rozdělení území mezi lidské společnosti a jejich následné udržení. Jakoby křesťanství tvrdilo: zde máte, lidé, etický rámec, který nesmíte překračovat, ale jinak si otázku trvalého či přechodného rozdělení Země do regionů k obývání vyřešte sami, jak umíte. Pokud to tak je, pak bylo lidstvo postaveno před problém, který v praktické realitě balancuje na hranici eticky legitimní řešitelnosti, zvlášť pokud jsou všichni raněni důsledky prvotního hříchu. Ledaže – a tuto možnost je nutné uvést – by snad šlo najít nějaké důvody, dle nichž by krvavě-násilné, či desatero nějak porušující řešení hlavní otázky nebylo neetickým, podobně, jako pro izraelity nebylo ze starozákonního hlediska neetickým na Hospodinův příkaz vyvraždit původní obyvatele Země zaslíbené či obyvatele stojící v cestě do této Země (dokonce by podle všeho bylo neetickým ponechat je naživu). Takovou možnost asi nelze úplně vyloučit, i když se přiznám, že se jí trochu zdráhám. Její variantou by snad mohlo být něco ve stylu válečného práva či obecně situace obrany napadeného: útočník musí počítat s tím, že se napadený bude bránit, zvlášť pokud cítí že mu jde o život, a že v obraně může být, třeba nezáměrně, sám zabit. Takové zabití v obraně jde těžko chápat jako úkladnou vraždu, nicméně tato varianta platí právě jen v případě obrany před agresorem (kterým je stát, napadající za účelem zisku území jiný stát), a navíc nepochybuji, že generuje spoustu možných hypotetických situací, v nichž by se etické znaménko určovalo velmi problematicky.

Zmínit je ještě nutné variantu, kdy nějaká křesťanská společnost-stát v dějinách tvrdila, že zemi, v níž žije, dal této společnosti Bůh a že je tedy její existence a její hranice vyjádřením Boží vůle. Problém takových tvrzení, nahlížených mimo hledisko konkrétní konfese je, že jsou prakticky nedokazatelné a že podobná tvrzení si lze velmi dobře představit i z úst vládců islámských států, a v rámci křesťanských států z úst vládců různých křesťanských denominací, vzájemně se považujících za herezi a zlo. Dost obtížně by se dokazovalo, že taková tvrzení nejsou vyřčena v duchu „přání otcem myšlenky“. I kdybychom brali jako bernou minci tvrzení o ochraně Panny Marie Moravanů před Tatary na Hostýně či Poláků před Švédy na Jasné hoře, stále z toho nelze vyvodit, že bylo vůlí Panny Marie resp. Boha, aby v ten daný časový okamžik existovala na tom a tom území právě ta a ta konkrétní státnost. Jako určitý podpůrný argument to z hlediska křesťanství asi brát lze, ale je to argument postavený „jen“ na základě lidové zbožnosti. Lze ale samozřejmě uvažovat čistě vnitro-konfesní hledisko, z nějž by se dalo říct, že Bohem chtěný je každý stát, který se k této konfesi explicitně hlásí. Ale i zde historie ukazuje spory a války mezi např. (alespoň formálně) katolickými státy.

Ve finále tedy nyní konstatuji, že nějaké dostatečně konkrétní řešení hlavní otázky jsem v křesťanství nenašel a že mám za to, že křesťanství ji světu možná malinko dluží. Říkám to samozřejmě se značnou rezervou vzhledem ke svým nedostatečným znalostem Bible a křesťanské literatury zvlášť z doby patristiky. Ale jako v celém textu, tak i v této stati o křesťanství speciálně platí, že na prvním místě mi jde o nastolení tématu vůbec a o výzvu, aby se jím jak křesťané, tak nekřesťané začali trochu více zabývat.

Závěr

Otázka „kdo má kde na Zemi žít“, tak jak jsem ji konkrétně rozebral v úvodní části, tedy zůstává nezodpovězena, a musíme se v ní zatím stále spolehnout především na principy historických nároků. A jakkoliv se může zdát naivní představa, že kdyby se podařilo najít její uspokojivé řešení (tak jak jsem jej definoval), že by se jím v budoucích problémech začaly lidské společnosti fakticky řídit, mám za to, že je úkolem nejen filosofů pokusit se toto řešení najít, nebo odůvodněně konstatovat, že takové řešení nalézt nejde ani nepůjde.

Dnes obzvlášť děkuji všem co dočetli až do konce a obzvlášť se těším na komentáře.

 

Autor: Jakub Moravčík | úterý 27.4.2021 12:01 | karma článku: 6,89 | přečteno: 425x
  • Další články autora

Jakub Moravčík

Úvaha o demokratické legitimitě a o jejím vztahu k naší ústavě

Tento text budu psát nikoliv jako vystudovaný politolog, nýbrž jako obyčejný laický občan se zájmem o veřejné dění a politiku. Komu moje „laickost“ nevadí, nechť čte dál.

3.6.2024 v 12:00 | Karma: 6,87 | Přečteno: 241x | Diskuse| Ostatní

Jakub Moravčík

Volební právo ctěné a vážené - jak tomu pomoci?

Již před lety jsem dostal nápad, jak v prospěch tak zásadní věci, jako jsou volby, upravit náležitosti týkající se především volebního práva, a stále se mi zdá dobrý. Tak jsem si jej sepsal a tímto jej zveřejňuji.

4.4.2024 v 11:59 | Karma: 6,54 | Přečteno: 256x | Diskuse| Ostatní

Jakub Moravčík

Porušil zastupitel Bělica ústavní práva občanů?

Ještě v tuto chvíli, kdy vydávám tento blog, probíhá zasedání zastupitelstva moravskoslezského kraje. A děly se tam dnes věci.

7.12.2023 v 14:26 | Karma: 11,63 | Přečteno: 806x | Diskuse| Politika

Jakub Moravčík

Rakušanocie opět sebrala básníka a písničkáře Pavla J. Hejátka

Šikana nejperzekuovanějšího českého (a aktuálně nemocného) básníka a písničkáře Pavla J. Hejátka Rakušanovou policií má ode dneška další neblahé pokračování

27.11.2023 v 19:37 | Karma: 24,91 | Přečteno: 899x | Diskuse| Ostatní

Jakub Moravčík

Historicko-apologetické kapely. Měly by smysl?

Moderní populární hudba je dlouhodobě produkována nejen pro zábavu, ale také pro určité "ideové" účely. Početná množina hudebních fanoušků takové zaměření moderní populární hudby odmítá, ale já mezi ně rozhodně nepatřím.

6.8.2023 v 19:00 | Karma: 4,56 | Přečteno: 196x | Diskuse| Ostatní
  • Nejčtenější

Policie v pohotovosti kvůli hrozbě terorismu. Zadržela podezřelého cizince

8. června 2024  23:01,  aktualizováno  9.6 12:41

Policie dopadla cizince podezřelého ze zvlášť závažného zločinu, po kterém vyhlásila pátrání v...

„Ukrajinská sebevražda“. Intriky v Kyjevě čím dál víc frustrují Západ

11. června 2024  19:21

Kádrové změny nezmítají jen ruským ministerstvem obrany, rostoucí pozornost vzbuzují i rošády v...

Dar pro Ukrajinu prostřednictvím Čechů vyvolal na Tchaj-wanu bouři

10. června 2024

Premium Dar, který má pomoci Ukrajině s obnovou tamního zdravotnictví, způsobil na Tchaj-wanu politický...

Volby vyhrálo ANO před SPOLU. Stačilo! i Přísaha mají dvě křesla, propadli Piráti

9. června 2024  20:29,  aktualizováno  10.6

Volby do Evropského parlamentu vyhrálo v Česku hnutí ANO. Od voličů získalo 26,14 procenta hlasů,...

Policie prověřovala nákup vojenského materiálu pro Ukrajinu. Zajistila 300 milionů

5. června 2024,  aktualizováno  8.6 21:12

Premium Česká policie v tichosti prověřovala třaskavý případ, který může mít negativní dopad na zbrojní...

Starostové nesouhlasí s plánem na další rušení pošt, testy chtějí překazit

14. června 2024

Premium Česká pošta začala na venkově testovat, nakolik zvládne klasické poštovní pobočky nahradit Mobilní...

Začíná nová éra válčení. Na Ukrajině proběhla první bitva robotů na světě

14. června 2024

Premium Historie si možná bude pamatovat, že jedna z prvních bitev mezi roboty se odehrála na Ukrajině...

Kazaň a Helena. Ruská a americká jaderná ponorka se přiblížily na dohled

13. června 2024  22:12

Na Kubě, kam tento týden dorazily ruské bojové lodě, se nachází i americká jaderná ponorka USS...

„Jako impérium si musíme podrobit barbary.“ Ruský moderátor rozzuřil Číňany

13. června 2024  22:11

Ruský propagandistický moderátor Sergej Mardan silně pobouřil čínské uživatele sociálních...

  • Počet článků 124
  • Celková karma 6,70
  • Průměrná čtenost 945x
Ostravák a etnický čechoslovák. 

Nejčastější témata, o nichž zde (většinou z konzervativního pohledu) píšu, jsou asi tato: politika, společenské dění, filosofie a křesťanství. A občas samozřejmě zabrousím i jinam.

Email: maftik@seznam.cz.

YouTube kanál: 

https://www.youtube.com/channel/UCe0J9k3Nb2v_t24rqORQMdw


 

Seznam rubrik

Oblíbené stránky